Kam jdeš s vodou, moje zlato?
Na farský ji nesu lán.
A já z panských – nedbej na to,
práhnu žízní, podej žbán!
Oč, že jiného bys cosi,
raděj z mého žbánku pil!
O, jak douškem rajské rosy
občerstvil mě do všech žil,
jakby májová se lila
míza v údy zemdlené –
Pověz, u jakéhos’ byla
zázračného pramene?
Ke studánce tamhle stranou
chodíváme v čase žní,
stíněna je růží planou,
voda jako křišťál v ní,
jako hvězdiček tam kvítí
modrého je plný břeh –
Krásněji tvá očka svítí –
Pošetilých řečí nech!
Co jsem řekl, pravda svatá.
A slyš ještě: z krásek všech
jediná jen ty, má zlatá,
skvíš se denně v mojich snech,
září mně jak slunko jasné
rozmilý tvůj obličej,
bez něho mé štěstí zhasne –
Šprýmů nech a žbán mi dej!
Slib, že na mne počkáš chvíli
pod kaplí u starých lip,
až se soumrak v pole schýlí –
Už mne pusť! Že přijdeš, slib!
Mluvit s tebou práh’ jsem stále –
Přijdu tedy. Žádný klam?
Se žbánem již musím dále!
U lip večer! Přijdu tam.