XI.

Vizte, na mozol mé dlaně náhodou si motýl sedá, křídla skvoucí kloní, zvedá, a já hledím zadumaně

na tu břitkou protivu: na pleť drsnou, svrasklou, temnou, plnou jizev práce krušné, a ty lehké tvary vzdušné,

barev skvostných září jemnou oko zvoucí k obdivu. Nenadálý vzácný hoste, ustrojený v zář a duhu,

milče kvetoucího luhu, bytí tvé, o živý skvoste, jeden za rozkoší let: tančíš jenom po své zvůli

v modru volném, v teplém jase, v lásky hrách a věčném kvase, k němuž v nektar svůj ti z důli kyne sterý zářný květ.

Zatím v poutech ruka moje z jitra k noci každé chvíle lopotí se v krušném díle, věčně splývá ručej znoje

s čela, jež se kloní v prach; jako v pluhu skot se vleku pod ranami kruté pěsti, neznám požitku ni štěstí,

neznám životního vděku, znám jen péči, žal a strach. A přec nezávidím tobě, motýle, tvůj život hravý,

požitku rej kolotavý, ve zlata i nachu zdobě stálý tanec lučinou: Nechtěl bych jen sníti líně,

za rozkoš jen se honit, osud náš: pot v půdu ronit, po zdárných jen činech v klíně ruce sladko spočinou.

Rád bych volnou, černou prácí ducha napínal i paže, prácí, již hlas vlastní káže, která pracovníku splácí

žitím hodným člověka; prácí, která k dobru čelí, z níž by vzaly plody zlaté bytosti s mým srdcem spjaté,

lid můj, vlasť, sbor lidstva celý, budoucnost i daleká. Ale kletbou práce tato ujařmená, ponížená,

znesvěcená, znevážená, kterou rázně, poutem spjato, koná v důtek svistění, která pro jiného vije

rozkošnictví mrzké kvítí, jíž on za mzdu v čelo ryje korunu z všech trnů žití a své moci znamení.