XI.

Léta přeletěla nad kovárnou, naplnila chladem výheň žárnou, utišila kladiv zvučný ruch; kol do kola pavouk sítě husté

upřádá; na kovadlině pusté kovář sedá samoten jak duch. Truchlivo tu, mrtvé ticho všude. Jenom vítr do komína hude

pronikavě žalné noty své, oknem lomcuje, krov sešlý rve. Sama píseň Liduščina juž zřídka jen se perlí v tesknou hluš,

jako mlkne skřivánek, an sviští podzimku dech ostrý po strništi. Skřípnou časem vetché stěžeje dveří děravých a vítr kvíle

sněhu přehršli sem navěje. Zdává se tu, jakby hvězdky bílé byly zalétly též na vous tmavý, v černou kadeř kovářovy hlavy.

Však bouř’ jiná na bradu a kštice navála ty první vločky sněhu, jiná bouř’, jež také v ostrém šlehu zbrázdila mu čelo, skráň a líce.

Spoustou črt se zapsal kováři hluboko boj vnitra do tváří, mnohý nezdar, mnohá naděj’ marná, mnohá péče těžká, vášeň žárná.

Zpustla dílna. Skrovných rolí plody chřadly žhavým dechem neúrody. Poznal drápy dluhů, bídy zub; poznal, že je mocný soused chtivý

chuďasovi jako šírý dub, strmící na mezi žitné nivy: kamo padá hustých větví chlad, útlé stéblo marně čelo šine

k živným paprskům a chřadne, hyne. Bylo brániti se odevšad soka velmocného svévoli: zde mu zpustošili setby líchu,

tam zas jabloň, sadu skromnou pýchu, zde mu svedli vodu do rolí, porušili meze lánu jeho – – Mistr hájil práva zkráceného, –

rostly spory jak po dešti hřiby, rozvlékly se v dálky nedohledné – křiví svědci – úskoky a chyby – útrat moře – soudů konce bědné.

Ale kovář vypínal vždy znova tuhou lebku nad nezdary všemi; zuby skřípaje jen šeptal slova: „Zvím, zda spravedlnost na té zemi!“

A kol kolem nenávisti dech ovíval jej žhavě; „kovář český“ davu cizinců byl pro posměch; potupné jich posuňky a vřesky

v duši bodaly ho sterým ostnem. Leckdy nové panstvo v pyšné zdobě, jedouc kolem na povoze skvostném, na dům jeho ukázalo sobě,

na kovárnu pustou, nízkou chatu, na střechu, kde bujel netřesk, mech, na Lidušku v starosvětském šatu, s rudou třásní šátku na vlasech;

vídal tu, jak panstvo pohrdavě k úsměvu ret pyšný stahuje, slýchal posměch, jenž ho bodal žhavě: „Hle, tu kovář, který nekuje!“

Jako divous v temnu jeskyně sedal v pusté kovárně a zíral do mohutné knihy na klíně. Desky tlusté hrubou rukou svíral,

a když obracel jí vetchý list, oko zamlžené časem zdvihal k oknu kalnému, jímž sníh se míhal, za nímž ozýval se vichrů svist.

Ale někdy také prostřed čtení pozdvihl se v prudkém rozčilení, pádným krokem po kovárně křížil, až pak stanuv náhle, k oknu vztáh’

pěstě zaťaté, jak by tam vrah neviditelný se temnem plížil. Jeho duch byl jako horská řeka, k nížto z jara z tajícího sněhu

na sta potůčků a bystřin stéká; proud se čeří, zdýmá v prudkém běhu, vzrůstá, bujně řečištěm se šíří, s hukotem se pění, kypí, víří,

avšak sepjat ještě poutem břehů, ač snad zítra všechno strhne, zkácí a jak orkán krajem zaburácí: tak ty steré strasti, svízele,

ústrky a rozepře a hany v duši jeho mračně ztemnělé zdýmaly proud vášní rozháraný, hněv mu bouřně útrobami zmítal,

bušil v skráň a bleskem z očí svítal, že tím stálým vnitřním rozruchem přeplněna byla ňader schrána – ještě mžik – ta bouře upoutaná

prolomí se strašným výbuchem... Jako v temné přízi pavouk šerý sám tak mistr ve svých dumách dlel. Ale po čase host ledakterý

do kovárny pusté přicházel. Soused Brázda nejednou tu sedal. Statek prodalť on a v kraji kdes poblízku si bydlo nové hledal.

Ale za nedlouho v rodnou ves navrátil se v neodbytné touze. Doma byl, však mezi cizím lidem, doma byl, však s ním tu byla nouze.

Jako vlašťovice s nepoklidem při návratu obletuje štít, kde pněl teplý, něžný její byt, však teď očím teskným trámec hnědý

nejeví leč matné jeho sledy: takto zamyšlen se ubírával vůkol míst, kde barák jeho stával, obcházel jak druhdy v lepší časy

známý lán, kde cizím zrály klasy. Jinak Brázda nezměnil se hrubě: Beranici měl, jen s řidší srstí, kožich svůj, ač s chudou jenom hrstí

rozptýlených čupřin po obrubě, s odkvetlými tulipány vzadu. Ledabylo oholenou bradu měl jak prve; v širé líci stejný

prostoduchý výraz blahopřejný a kol přimhouřených oček sivých stejné shluky vrásek přívětivých. Mluvil také jako před lety

o setí a sklizni, o počasí, o významu loňské komety a co potentáti kujou asi a že časy podivné jsou teď.

A rád vpletl milou průpověď šoupnuv beranici s ucha k uchu: „Jsou to věci, na mou milou duchu!“ Také z Ameriky v rodné strany

navrátil se hlouček obervaný. Józa vůdcem byl té chudiny. Neveselý příběh jeho byl: Když se s otcem starým z dědiny

za „veliký rybník“ vypravil, zůstavil tu děvče, duší celou tulící se k miláčkovi svému; avšak otčím s myslí zatvrzelou

odpíral ji mládci chudobnému. Byla Baruška jak štíhlá srnka, bílá, ruměnná jak máku květ a z řas černých oko jako trnka

radostně se smálo v boží svět. Naposled si věrnosť přísahali, a hoch těšil se, že skrovné jmění snadno získá tam, že za čas malý

vrátí se a s dívkou prsten smění. Ale zámky, které štěstí lačná duše viděla v par mořských lesku, rozprchly se jak ta jitřní mračna.

Čas mu plynul v bídě jen a stesku, a když otce pohřbil v cizí půdu, v tlupě rodáků, s ním stejně štvaných bídou všady, trpce oklamaných,

do vlasti se vrátil v těžkém trudu. Chud se vracel. V myšlence však jedné sladce okříval: že opět shledne krásnou růžičku, již po čas celý

v duši nosil na své bludné dráze, že snad přece rozvalí ty hráze, jimiž osud srdce jejich dělí. Ale našel v bolném zděšení

hrob jen pustý v nesvěcené prsti, na němž chladný vítr jeseni pohrával si s rudých lístků hrstí, šeptaje tu starou, smutnou zvěsť

o děvčátku schudlém, která v píli boháči své věnovala síly a jíž boháč za to urval česť. Šeptal o strašlivé noci jedné,

kdy se rozleh’ stonem vichřice naposledy výkřik dívky bědné, až pak v tůni shledla dennice jako leknínu květ s poupětem –

mrtvou matku s mrtvým dítětem. Józa na tom hrobě dlouho lkal; pěstí zaťatou pak zamáv’ směrem, kde jak stožár obrovský se pjal

k nebi komín temný nočním šerem. Jako zvěř pak těkal hvozdem, nivou, kol továrny jako vlk se plížil; kadeř pustá clonila tvář divou,

děsný blesk se vpadlým okem křížil. Časem zašel v kovárnu a tupě hleděl k zemi, sedě mlčky stranou. Také dělník Prokop v malé tlupě

soudruhů svých s lící utýranou někdy sedal zde, když věčně čilý továrny ruch přál jim klidu chvíli. Toužili na život, horší smrti,

kde jen břímě lopoty je drtí, líčili svou bídu, děsné byty, kam slunéčka nezabloudí svity, kam jen zima fičí sterou skoulí

a kde pokryt cárů pavučinou s očkem zapadlým a tváří sinou chomáč dětí hladových se choulí... Takto vše, co s nenávistí zřelo

k panstvu cizímu a hněvem vřelo, všechen vzdor, jenž proti nim se zdvihal, ponenáhlu v kovárně se sbíhal. Kovář rozmluv účastnil se málo.

Zato leckdy ze své kroniky přečítal jim příběh všeliký. Mocně hlas tu zníval, oko plálo, čet’-li nejmilejší kapitoly,

kterak lid náš vznícen dechem Páně zanechal svých příbytků a rolí, proměnil své cepy v děsné zbraně, proměnil své vozy v pevné valy

a vše drtil hněvů záplavou, že se národové zachvívali před kalicha září krvavou. – Dleli tu zas jednou neveselo.

Kovář víc, než jindy, vraštil čelo pod kadeří svislých pustou změtí. U kovadliny stál zasmušile, ruce nad kladiva rukojetí

maje složeny, zrak v půdu chýle. Vešel Brázda, husté sněhu vločky vytřás’ z kožichové třásně chudé, mžoural dlouho zavlhlými očky

a pak pravil, mna si dlaně rudé: „Hu! dnes člověk sotva oči protře – sníh a déšť – a vítr k tomu sviští – věru neškodil by u vás, kmotře,

pěkný plamínek zde na ohništi! – Avšak – víte-li, že správec klatý vychloubá se, že jste procesy všechny prohrál, že vám pro útraty

exekucí na krk zavěsí – že je konec s vámi – že prý také jiné dloužky hrozí všelijaké – zkrátka, že prý na blízku již den,

kdy vám všechno dají na buben? Vaši chalupu prý továrna dražbou koupí, sboří všechno všudy a, kde stála vaše kovárna,

hladká cesta povine se tudy a vám nezbude než perlík sebrat, jinde kout’ neb – jeho slova! – žebrat –“ Mistr hleděl temně na souseda,

jenom tvář se chvěla mrtvě bledá. Však teď oko zasvitlo mu bleskem, zaskříp’ zuby v jeku zuřivém, vzkočil divoce a kladivem

v kovadlinu mrštil prudkým třeskem, že se půda zachvěla, že všici coufli leknutím a Brázda klesl na lávku, tam pustiv beranici,

na kováře oči poděšené vypoulil a potichu jen hlesl: „Jsou to věci – jsou to – svatý Jene!“ V celé výši své se mistr zdvihá,

těžce dychá hruď a ret se chví, okem zákmit podivný se míhá jako bludná jiskra šílenství. „Pravda,“ vykřikl, „že křivda čírá

zvítězila na pozemském soudu; však nechť celý svět se na mne sbírá, já své půdy nevydám ni hroudu! Neustoupím! Přísahám to k bohu,

který vidí spraved’nou věc moji, nechť se s nimi peklo samo spojí, nepošinou odtud moji nohu!“ Mlčky ostatní naň chvilku zřeli,

až se Prokop ozval: „Právo svaté na své straně máš; to víme, brate! Ale moc je při tvém nepříteli. A moc platí! Zablýsknou se zbraně

a co pak tvé právo, holé dlaně?“ „Nechť se zablýsknou!“ řek’ mistr pevně. „Vím jen, že má noha neustoupí s této půdy – vím, zač si ji koupí –

přísám bůh, že neprodám ji levně! Živého mne nikdo nezdolá. Přes jediný práh se v místa tato dostanou – tři prsty zdvihám na to –

práhem tím jen – moje mrtvola!“ „Zde má ruka!“ zvolal Józa divý. „Budu při vás, dojde-li to k pěsti, mne tu dříve musí bodák smésti,

nežli vlasu jednoho vám zkřiví! A snad jinam padne též mé paže – mám zde vrub, jenž krví jen se smaže – –“ „Nu což –“ řekl Prokop. „Možno cele,

že i já se přidám k této mele. Líbíš se mi, kováři! Ty’s pravý věru muž! Jen takých mějme více a hněv lidu vyvstane jak lvice,

jedním skokem tyrany své zdáví – moře bodáků ho nezastaví! Než my baby! Každý jen se třese o ten život bídný, horší skonu,

a dál těžké, potupné jho nese. Možná, kováři, že při tom shonu najdeš také mne... Což ztratit mohu? Žalář míň, než volnosť taká, hněte –

smrť – ba lepší než to žití kleté – žena, děti – poroučím je bohu! Což je čeká? – – Aspoň jednou sobě ulevím! Té bouři, jenž mi hlučí

spoutaná již dávno ve útrobě, lačné zlobě, kypící té žluči; aspoň jednou duše má si nahne z číše pomsty, po níž dávno práhne!“

„Ba, z nás každému vře stejně v pleci – Dupněme si na ně také jednou – Jaký strach! – Líp okovy, než vléci žití takového tíhu bědnou!“

Takto odevšad bouř’ vášně kypí. Jenom Brázda vrtí šedou hlavou, na kolena poklidně tou vřavou kožichu si skládá sešlé cípy,

hladí vyšité tam pestré zvonce: „Nevím, braši, jaké budou konce!“