XI.

Tam za řekou jsem slyšel nebes voje bít v bubny třeskné velebného boje, nad hlavou zmítaly se letem chmůry jak černých běsů shon, jejž časem shůry

meč archandělův proťal ohnivý: však zde jak fantasie vznět mi schladil boj titěrný, jenž pána s ženci svadil, děj skutečnosti mdlý a střízlivý!

Dost divě z povzdálí se kmitla sice kos napřažených náhlá blýskavice, strach budil davu hluk a ryčný hlas( leč popošel jsi blíž, a rázem jedním

ten klamný přísvit obraznosti zhas’, stál’s rozčarován před výjevem všedním: Bylť chumáč tam jen hrubých tváří zlostných, šat chudý bez rázu a pustý cár,

i hejsek tuctový – ve slovech sprostných vřel nechutně jich malicherný svár a na konec ve všedních opět pracích se rozpliznula bědná travestie

té bouře tam, jež dosud v temných mracích čas od času na břeskné kotly bije. Proč tak se přiblížením všechno mění? Proč nutno přivřít oči, zacpat sluch,

by nad střízlivé, chudé světlo denní vzlét’ v zářný éther poesie duch? Pro blízkost všecka suchá mu a bledá, o vzdáleném a zašlém raděj’ sní?

Proč i řeč neznámou náš vzlet si hledá, té štítí se, jež v pravdě vůkol zní? Chce nezpoután svou vlastní zkoušet sílu, jen svému vlastnímu se těší dílu,

chce tvořit, tvořit – a ten tvůrčí chtíč snad oné záhady je pravý klíč. Však z ničeho jak božstvo netvoří, jen prosté zjevy skutečnosti známé

svým vkusem pozmění a vyšňoří a snů svých prismatem je pestře láme. Ach, ano, skutečnost je základ přece všech ducha plodů. Nechťsi v těsný prut

svým bije křídlem, touže z její klece, přec všechen jeho svět v ní uzamknut. Ať kdekoli své tvůrčí snahy zkusí, z ní vychází a k ní se vracet musí,

ač chce-li vlastní silou tvořit sám, ne sbírat květ, jenž v cizím sadě zkvétá, ne lovit matný odlesk toho světa, jenž pouze z knihové mu skříně znám.

I mně se někdy zdá, že z nivy živé jsem zabloudil v poušť papírových blan( tu jakbych náhle promnul zraky mživé, zřím s udivením na skutečný lán.

A nechťsi časem střízlivým jej zovu, přec vím, že všechno ukryto je v něm, co může vznítit duši poetovu, a víc, než stihnu nejvzletnějším snem.

Ne v jarní noci jen a bouři sněžné, i v mravenčím na mezi hemžení víc dřímá krásy velebné a něžné, než může vysnít pěvce nadšení.

Jen umět zbádati ten sterý taj, jen ducha vystihnout, jímž dýše kraj, jen pro ty divy najít pravé slovo – mým není, ach, to slovo básníkovo!

V ráz jinak se mi jeví ženci bědní, jich cár mi nad samet a drahý kov( teď mocně dojímá mne spor ten všední a výčitka těch sprostných, drsných slov.

Dřív na hostii pomýšlel jsem v pýše, již zvedáme nad všední shon a hluk, a shlížel útrpně s dum vzletných výše na hrubou práci robotících ruk(

však nyní jest mi, jakbych také hlavu měl sklonit zahanben v tom prostém davu a pokorně jim říci: „Vroucí dík buď rukám těm, jež za mne v potu tonou,

bych mohl, vašich lopot příživník, jen trhat sobě růži ducha vonnou, a promiňte, že vašim pečím cizí jsem sobecky tkal snů jen vzdušnou přízi,

a že i nyní, když se vracím k vám, pro bratry své jen ruce prázdné mám, že slabou vůlí nadarmo se snažím svým duchem přispět platně vašim pažím

a slovem kouzelným vám krásy taje snést s říše vidin v skutečnosti kraje.“ Ba, neznám zachytit ni skromné vnady, jíž dýše na mezi ten výjev zde:

kýs mladý sekáč vyšel z druhů řady a míří k dívce, která mimo jde se žbánem spěchajíc. Již proti sobě ty stojí postavy, tak svižné obě.

K nim z potrhané příze mračen tmavých pruh oslnivé záře zaletá – jak divně zkrásněl hoch v těch jiskrách žhavých, jak bájně kosy blesk se třepetá!

A pod plachetkou rudou vlasy světlé jak čarosvitem vroubí dívčí líc – Dva polní květy jsou to chudě zkvetlé, a přec nad moje sny v nich vděku víc!