XI.

V nebeské glorii oblakem lilií perutí našich se mihotá jas, v ohromném prostoru, bez mezí, obzoru, hlaholí jasně náš radostný hlas:

Sláva buď věčná prazdroji všeho, kořme se, klaňme velebě Jeho,

praduchu světa, kterýž se šatí hmotou a časem, Jemužto pasem

dráha jest mléčná, králi všech bytostí v nebeské výsosti sláva buď věčná! V noci té přesvaté s výšiny hvězdnaté

k zemi se sklání náš zářivý let jako kdys k Betlému, k robátku světlému, jehož zrak z jeslí se usmíval v svět. Děťátka očkem

z chudobné stáje zasvitla lidem jitřenka ráje, chudým a prostým

zářila vlídně, linula s hůry v pozemské chmury pokoj a štěstí,

přinesla s blankytu lásky a soucitu blažené zvěsti. Stříbrem se jiskříce v paprscích měsíce nad krajem oděným v zářivý sníh

chvějem’ se, vidíme všechno a slyšíme z chatrčí nářky a z paláců smích. Vidíme skvosty, slzy a cáry,

slyšíme jásot, repot a sváry, mrzký zvuk zlata, řinčící zbraně,

zříme bič, jarmo – Přešly ach! darmo tisíce roků, dítku co k oslavě pěli jsme jásavě

betlémskou sloku. V časů však peřeji věky jsou krůpějí před Ním – On kyne nám: Plesejte dál! Dílo své od věků dokonám v člověku,

jemuž svit spásy tam v Betlémě vzplál. Plesejte dále s nadějným videm, dobré tam vůle

žehnejte lidem, kteří svým bratřím věnují život soucitem vzňatý,

v lidstva cíl svatý chovají víru – Blažte je písněmi o brzkém na zemi království míru.

Nuže, tlum labutí, ve hvězdném klenutí chvějme se nad zemí ve svatou noc, lidskému plemeni zvěstujme spasení, velebme nebeskou slávu a moc.

Přijde čas, lidé v řádu kdy novém, volní a rovní v pravdě, ne slovem,

zákony všechny nahradí láskou, odloží zbraně, stisknou si dlaně

s radostným klidem – Sláva buď věčností Pánu na výsosti, pokoj všem lidem!