X.

Lešetínské zvony slyšet valné hony, přes pole a háje zní ten svatý hlas, hlaholí tak jasně, hlaholí tak krásně – Lešetínské zvony rád bych slyšel zas!

Chaloupka tam sivá, shrbená a křivá pod mechem a slamou, chudým krovem svým, hejno dětí kryla, kuřátka jak čilá ukrývá si kvočna křídlem šedivým.

Všichni pod večerem na zápraží šerém sedali jsme s matkou, otcem pospolu, ve blaženém snění k sobě přituleni při slavících zvonů jasném hlaholu.

Dětské moje čelo nejraděj’ tu dlelo na rameně sestry, nejmilejší všech, v její duši bájí pučelo, jak v máji zlatoušků se shlíží v jasných pramenech.

Když ty zvony zněly, tu jsme spolu jeli v oblakovém voze v divný, krásný svět, kde jsou zámky zlaté, princezny v nich jaté, k tanci lesním ženkám zvoní zvonků květ.

Truchlily jste se mnou, zvony, hudbou temnou, když jsem otci lůžko v černé zemi stlal, a když stlali k němu srdci mateřskému, se sirotkem smutným hlas váš naříkal.

Milé sestry není, bratři rozptýleni, jak podzimní vítr listí rozvívá, kopřivy jen husté kryjou místo pusté, kde chaloupka naše stála šedivá.

Mně však jinde štěstí počalo zas kvésti, rodná ves mi jiné hnízdo ustlala; vesele jsem koval, v srdci lásku choval, kryla se jak v houští vonná fiala.

Kladiv rána ztichla, prsa blahem vzdychla, když mě k milé volal večerní váš zvuk. Smutně však to znění lkalo při loučení, když jsme srdéčka dvě ryli v šedý buk.

Lešetínské zvony slyšet valné hony, přes pole a háje zní ten svatý hlas. Srdce touhou hyne, z prsou vzdech se vine: Kdy vás uslyším, ach! milé zvony, zas?!