X.

Za oběd a za pohovu díky Bohu vzdejme a zas k veselému tanci kosy uchystejme!

Nevím, nevím – pohleď za les, jak tam černo, brachu( klasy vlní se, a cestou letí kotouč prachu.

Možná dost, že pod horami zlá se strhne mela( ale nám zde jenom větřík schladí horká čela.

Bouřka bude( už se nebem staví černé hrady, k pospěchu sám statkář onde honí žneček řady.

Ba, i mladý pán se čile kolem chasy točí, však ten hlídá místo klasů chrpy hezkých očí.

Z kola děvčat ční jak hastroš z kvetoucího máku. Pod střechou máš svoji slípku – co ti po luňáku?

Kam tím biješ? Co s mou ženou? Pověz bez prodlení! Hleďme bloudka žárlivého, jak hned zuby cení!

Což se ani řečí kmitnout nesmí tvoje žínka? – Pohleď raděj: vlk tu skokem, sotva o něm zmínka.

Z těžkých mračen hrozí bouře, všechno s prací kvapí, a tu chlapi v trávě! Zvolna!

Nejsme ničí chlapi. Už jsme vstali( sami víme, čeho zapotřebí. Holí abys honil k práci

líné darmochleby! Darmochleb a lenoch, hejsku – to jen tobě patří. Dám ti – – !

Pojď jen – tu má kosa! Ukažme mu, bratři! Zpátky, zpátky! Mějte rozum! Odprosit nás musí!

Ukažme mu! Za svůj bičík naše kosy zkusí. Škoda kos je na ten koukol – obstupme ho v kole!

Šimon pak mu splatí za nás v pěkné epištole. Dobrá, kosy napřáhněme kolem něho v kruhu!

Pusťte! Zpátky! Chraň svou nohu krvavého pruhu! Nuže poslyš, za tvé lání

jakou čest ti vzdáme. – Ovšem, jenom sprostnou řečí, jak ji na vsi známe: nemohli nám tatíkové

platit městské školy, z dětských let jen hrubou prací hmoždíme se v poli. Ale přece hrdě čelo

zpocené se tyčí, že jen za své čestně žijem’ bez milosti ničí: jíme skývu vlastní prací

dobře zaplacenou, režný cár ten koupili jsme mozolů svých cenou( ba, z ní ještě na almužny

různým trubcům zbývá, na řetěz, jenž u tvých prsou blyštivě se kývá, na tvé šaty podle mody,

na tvůj skřipec zlatý – z našeho tvá celá sláva od hlavy až v paty! Měl bys našinci se za to

poklonit až k zemi, že máš blaho jako v písmě ptactvo s liliemi, že jsi živ jen pro svou rozkoš,

pro ničemnou choutku, že jen lelky chytat můžeš, nepotřebný floutku! My se ovšem neprosíme

o lenochů díky( avšak, nehoříš-li hanbou mezi pracovníky, styď se příště aspoň jiné

nazvat darmochleby, – a že hůř’ to neskončilo, poděkuj se nebi! Kosy stranou! Šťastnou cestu

pánovi už přejem’. Nejlíp rovnou zpátky k městu za pitkou a frejem! Co se děje? Ký tu povyk?

Jako vlci draví s kosami se vrhli na mne, – soud jim hlavy spraví! Cože? Který zbojník drzý

napad’ mého syna? Všichni za jedno jsme byli – jeho však je vina. Nemáme na drsné slovo

příliš útlé vážky, časem od leckoho snesem’ leccos bez urážky( ale tenhle pán když houkl

o lenoších cosi, a zdvih’ bičík – tu nám přece zplašily se kosy. Jen jsme mu je ukázali

s krátkou k tomu řečí – že nic více, nezcuchaná jeho krása svědčí. Našinec dá za plat práci,

ale cti své nedá( komu nevhod to, ať jiné sekáče si hledá! Ne! Jen zůstaňte! On chybil –

Vlastní vážnost tratíš před tou luzou – Jeď si na hon! Zde jen práci hatíš.

Však vy, lidičky, se kosy znovu chopte hbitě! Nebýt bičíku, již dávno svištěla by v žitě.

Však za slovo spravedlivé děkujeme pánu – do večera ani stéblo nezůstane v lánu.

Hle! jak prál jsem: Kamsi k horám mračno s hromem táhne, ale nás tu ani drobná krůpěj nezasáhne.

Nechť se blýská, hrom tam vzadu na svůj pozoun hude, nám se tady, hoši, v chladu krásně kosit bude.