X.

Uslyšel jsem zvuky divné, vystrčil jsem oknem hlavu: pestrá dvojice tam září v kole smějících se davů;

nad píšťalou dud se kloní snědolící jihu syn, děva černooká zvoní na strakatý tamburin.

Pištěc oděn modrým pláštěm, na klobouku rudé stužky; barvou žhavých květů plane malebný šat jeho družky,

její oko hárá, nyje, loudí ve svůj temný jas, luzné hvězdy Italie blýskají z těch černých řas.

Ale viz! Op sivý shora na mláď bujnou zuby cení, sedě švarné dceři jihu na okrouhlém na rameni.

Na schouleném jeho těle rdí se premovaný frak, tajemně z pod čapky skvělé mrká vážný, dumný zrak.

Divně upírá se na mne pohled opa zádumčivý, do hlubin mé duše vniká výraz jeho bolně tklivý – –

Poznávám tě, Hanumane, ponížení tvoje zřím a té slze, která kane z oka tvého, rozumím.

Ty, jenž’s osvícenou myslí dbával salonního vkusu a své opy pilně brousil na francouzském jemném brusu,

musíš vhodně doplňovat fantastických barev žár, jímžto po vzdělaném světě straší divošský ten pár.

Chápu bol tvůj, Hanumane; ale poslyš, co ti pravím: Přijdou časy, o nichž sníme se zápalem nedočkavým,

které v širém světě shlednou jeden kroj a jeden zvyk a lid jeden s řečí jednou, s krásnou řečí volapük.

Všichni budou jedno myslit, jedno cítit, jedno robit, uniformou vzdělanosti jedinou své duchy zdobit;

pak i rod tvůj, Hanumane, uzrá pro všelidství ráj a snad pravdou též se stane moje pošetilá báj.