X.

Otrokyně žhavooká, hladkolící, pružnoboká, nohou lehkou jako péro přede mnou chvěj v poskoku,

zatancuj, má bajadéro, nechť si místo zlata, sloni kolem kotníků ti zvoní železný šperk otroků!

Za let mladých temná kštice, krásných očí blýskavice častokrát mou bytost celou strhly ve svůj čarokruh,

tiskna děvu v náruč vřelou, zapomněl jsem rabskou sudbu, vnímal jako plesnou hudbu i sám pouta třeskný ruch.

Přede mnou zde víříš, lepá, pružný krok tvůj půdu tepá, vlají svůdné černé vlasy, a zas cítím kouzla moc,

ze spod unylé tvé řasy temných očí hloubka bezdná jako nebes propast hvězdná loudí v zapomnění noc.

Do té vábné do propasti pohřbít hněvy své a strasti, z rubínové rtů tvých číše píti opojivý med,

ze sladkého jedu skrýše, jímž duch rázem zapomíná spáru, jenž se v ňadru vtíná, rabství potupy a běd.

Však jsi také v podnož dána téhož sveřepého pána, jeho zvůle pouhá hříčka, v jeho rukou lehký míč;

pouhým kynem svého víčka za kus chleba tvému hladu, za cár pestrý tvoji vnadu může urvat jeho chtíč.

Velikou pán milost činí, když svou zhrdá otrokyní, když smí otrok z číše píti těch, jež pánu patří, vnad,

v bouři smyslů zapomníti hrotu, jenž se v duši ryje, mrhat poslední vzdor šíje, jeho rabů množit řad.

Nuže, spěj v mou náruč vzpjatou, skloň se. - Ne, ne! Deptni patou pohrdlivě druha žalů, jenž k tvé hanbě zírá něm,

jenž jsa mužem, tvrdých svalů, zhoubci slouží otupěle, než by, mužně smrti čele, leb mu rozbil okovem!