X.

Ale svaté nebes klíče, když se jako prška skvělá rozprysknuly v tisíc jisker pod čepelem archanděla,

k zemským hájům, borům sletly a kam zapad’ prášek světlý, nad zemí se vypnula zlatojasná Primula.

Nad hebounkým štíhlým stvolem povynesla do výšky zlato rajské, zkvetlé kolem líbeznými kalíšky;

rosa nebes plá jim v lůně, edenu v nich dřímá vůně. Kdykoli se jaro sličné motýlím k nám křídlem snese,

povyhlédnou fial očka, vlna zahrá v šumném plese, háj si spřede roucho nové z lístků, třásně jehnědové,

a žežulka na buku zateskní své kukuku: Pokaždé tu, kde se klene hebký pokrov listový,

mechem svitnou roztříštěné zlaté klíče Petrovy, a kdo jejich kouzlo znají, ráj si jimi odmykají.

Jinoši tam chodí švarní, dívenky tam bloudí smavé, srdéčka tam ryjí na kmen břízy bílé, olše tmavé,

při tajemném lesa šumu upřádají sladkou dumu, sbírají si do zvůle zlatojasné primule.

Snílkové ti šťastní znají petrklíčů divný taj: že nám posud otvírají jedno nebe, jeden ráj –

eden to, jejž zem’ si pěstí: blaho mládí, jara štěstí. Také já jsem kdysi chodil s jarým srdcem, junou duší

tam, kde mladí nebes vánky v listí šepotavém tuší, tam, kde s ambrou rajských dechů pod břízou mu pro potěchu

zlatý kvítek rozkvetá – byl jsem také poëta. Kdysi také ret můj chvějný křídlaté se věštky ptal

a ten ptáček blahopřejný dosti let mi zakukal; díky za ta všecka leta – jen že po těch mladých veta!

Rád bych smazal roků řadu, v háje mlád se vrátil zase, skráň tam opřel o kmen buku, snil tam jako v zašlém čase,

petrklíčů zlato sbíral, ztracený ráj otevíral; ale ach! – zlá srdce tíž’ – neumím je trhat již!

Když je trhá ruka jedna, musí druhá spočívat v ručce jiné, ústka medná k nim se musí usmívat

a zrak dvojí v tichém blahu ronit na ně rosnou vláhu. Navracím se z lesa právě kytičku jich k srdci vina;

semtam v nich cos ovšem blýská – ale to je rosa jiná. Povadly mi cestou taky – dárek je to všelijaký;

ale což?! – buď za vděk vám! – Nedám více, nežli mám. Pro čtenářku oklamanou také dobrou radu vím:

Moji knížku pohoď stranou, k lesům vyjdi májovým – krásnější tam báseň klíčí zlatistými petrklíči!