Ve svaté noci s nebeských sídel
snáší se zástup andělů v zem;
slyšíme ševel tajemných křídel
v půlnočním vzduchu rozechvělém.
Jedny tu vábí přes bílé nivy
kostelních oken míhavý zor,
aby tam v nápěv pastýřský snivý
vmísili hlasů líbezných sbor.
Jiní se nesou v příbytky jasné,
kde blahých tváří věnec je svit;
do dětských oček, v jehličí řasné
sypou tam hvězdic radostný kmit.
Však jeden anděl opodál druhů
zalétá v pusté brlohy šum,
kde čelo jedno v hýřivém kruhu
kloní se náhle do světlých dum.
Na chvilku tichne v ječivé struně
neladná hudba, hlomoz a smích –
přelétá vánek vánoční vůně,
míhá se svatých perutí sníh.
Přelétá hlahol vánočních zvonů,
pastýřská hudba, betlemský zpěv,
ochvívá skráně v zářivém sklonu
vánočních větví čarovný zjev.
Zdvihlo se suché, vrásčité čelo,
duhové pásmo blažených snů
na chvilku po něm letmo se chvělo
s odleskem zlatým krásnějších dnů...
Zamáchl rukou – vztáhl ji k číši –
do vřavy pusté poklesá zpět – –
Anděl však nese ku hvězdné výši
z ponuré tůně leknínu květ.