VSTUP.

Ty stará kniho, kolik palců vtisklo svou bledou stopu v okraje tvých blan, co vzdechů budila’s, co slz ach! trysklo ze čtoucích očí do tvých vetchých stran!

Jak unikla jsi pochopovu spáru? Jak oklamala’s mnichů bystrý hled? Ký div tě vyrval z Koniášských žárů, jichž na osmáhlých deskách tuším sled?

Zda u vyhnanství na srdci tě nosil cizinou český bratr toulavý, zda pláčem touhy neplatné tě rosil po dalném břehu drahé Vltavy?

Či tajný kacíř v rodnou zem tě skrýval a zamknuv pevně chaty veřeje, nad tebou v nocích o dnu pomsty sníval a v nebe skládal marné naděje?

Proč, kniho děsná, zabloudila’s ke mně? Proč hrůzou minulou můj rušíš mír? Osudné lešení se zdvihá temně a ve sluch bije vzteklý bubnů vír...

Pryč, obraze! – Meč katův blýská, blýská – Pryč, pryč! – Tvář halí slunce do mraku – Na věži tam se lebka k lebi stiská v potupný věnec – Vari, přízraku!

Nadarmo volám. Vstříc mi z řádků plane jak rudý plamen každá písmena, a z listů sežloutlých mi k duši vane vzdech tisíců a kletba tlumená.

I zdá se mi, že kol mých spánků vlají duchové všech, kdož četli v knize té, k veliké písni že mne vyzývají, jíž vypěl bych to hoře staleté.

Bych spjal jak perly zlatou písně šňůrou těch exulantských slzí trpký žal, jenž k prsti rodné sněhem, ledu kůrou kdys při loučení žhavě pronikal.

By pozůstalých odpor udušený, bol, jemuž nepřátel se rouhal smích, a valónskými bubny přehlušený hlas mučenníků, křivdě klnoucích;

by vše, co vřelo v utýraném lidu, ten tajný skřipot zubů, stud a hněv, než pod jařmem se sklonil v tupém klidu – teď rázem vyhřměl plamenný můj zpěv!

Ó, předků duchové, já nejsem pěvec pravý, bych sestoupil v inferno vašich muk a hymnou vaší mučennické slávy překonal všední přítomnosti hluk.

Již sotva pojme duše moje kleslá pradědů vzdor a sílu nezdolnou, jich dumy hrdinské i mužná hesla a víry jejich něhu plápolnou.

Jak mnohý pravdy znak, váš idol svatý, jenž v bojiště vás vodil krvavá, teď vlaje vzduchem, přelud bez podstaty, jímž poesie leda zahrává.

Náš věk se z vaší zůstalosti zouvá – rve dechem skeptického rozboru ty vetché třásně; ale mocně zdouvá až posud jeden z vašich praporů!

Zda klesne též? Kéž zmizí s lidstva dráhy co prapor bitevní! Kéž zůstane co korouhev jen různá stejné snahy, v níž lidskosti znak svorně zaplane!

Zda padne prapor plemenného boje? Či bude valiti k nám věky dál cizinský oceán vln šumných roje, jenž, předci nešťastní, vás bičoval?

Vím jen, že v dětskou již mi duši tiskla své ostny rodu zdeptaného strasť a mnohou slzou z oka povytryskla, – že procítil jsem vaší trýzně čásť.

Že krev mi kypí do planoucích skrání nad knihou touto, do níž praděd psal své vlasti muka, hanbu, pošlapání a beznadějné duše hněv i žal.

Vím jen, že svírám pěsť, že zrak se kalí, že hlava klesá v temné dumy klín a jak bouř daleká se ke mně valí zpěv pošmourný – – Zde pouhý jeho stín.