Vstup.

Zas lýko pletu kol hrstky květů, leč kytka stěží všem bude v děk:

vždyť s planou růží i bodlák druží, nach zeměžluče a pelyněk.

Bez volby, ladu je k sobě kladu, jak sebrala je dlaň ledakde:

po našem luhu, po nivách druhů, po světě širém a v srdci zde.

Jich barvy zvadly a lístky schřadly, než drsný prst je do kytky vsul:

však není spjata, by váza zlatá ji vznesla pyšně na panský stůl;

Ni ku hře něžné pro ručky sněžné, za květomluvu pro lásky žal. –

Duch jiných stesků za dusna, blesků, v den jasný, temný tu kytku spjal.

Bych na hrot zlatý, na prapor svatý ji za chudobnou vetk’ ozdobu,

jenž ve sny, dumy vlá mně a šumí a šumět bude až do hrobu;

Bych aspoň druhu jí zpestřil stuhu nad čelem stejných snah, péčí, met;

neb aspoň voji, jenž v boj se strojí za stejná hesla, ji v cestu vmet’.