Tu vížku tam, tu štihlou, křížonosnou,
jak často jsem ji v obraznost vídal,
jak často mne v ty chvíle osívala,
kdy s hafanem jsem na zahradě hlídal
za nocí letních v boudě slaměné –
Když se té vížky strany ruměné
hynoucím světlem loučívaly,
tu se mé oči malé, nevinné
v tajemnou touhu nořívaly,
tu křížek matkou ověšený
rukou jsem tiskl zbožně sepiatou
a modlíval se potěšený
na vížku hledě černou, hranatou;
do temna kolem hroužila se ves
a v spánku vinut ležel u mne pes,
já posud zřel na vížku hranatou,
až z boků jejích šarlat klesl
a noci plášť se na ni snesl
s hvězdného nebes temene...
O, vy sny dětské, ztracené!