Vítr.

Zadrž, muži, kam to spěcháš? Dětí dav za tebou kvílí! – Marně – on se neohlíží, dále jenom, dále pílí.

Ach, ten pláč ho nezadrží! Vždyť to věčná hudba jeho: on ji slyší, když se z rána z lože zdvíhá chudobného;

on ji slyší, když se večer z práce těžké domů béře: pláč ho k chýži doprovází, pláč mu otevírá dvéře...

On nemůže pláč ten utišiti, nic nemá, by hlad jich ukojil, a jen věčně nuzné toto živobytí posléz tak si velmi zošklivil,

že si smrt jen neustále přál; ba, teď spěchá v chvatu divokém, by ten život bídný sám si vzal. – – Než co ho to staví v divém chvatu?

Kam to okem kalným zalétá? Ach, on ještě vzpomenul si na tu, jež co hvězda krásně rozžetá poutí pozemskou ho vedla.

Již jí není – hvězda zhasla. Tvář jí dobrotivá zbledla a to oko, v němž se třásla často slza vroucí lásky,

na věky se uzavřelo. Všechno toto dávno svadlo, v chladném hrobě zpráchnivělo. Ó, jak často on tam chodil

a na hrobě vroucí čelo v rose kvítků vonných brodil. Též i dítky tamo vodil, s nimi za máť se modlíval,

matčiny jim písně zpíval. A když nejmladší se dítko – pacholíček s okem modrým, tak nevinným, ach, tak bodrým –

tam se modlilo, tu kvítko vykvětlé z drahého hrobu zříti mněl a v drahém dítku matky objímal podobu. –

On se vrací k dítkám nazpět a nejmladší k srdci vine ještě jednou, naposledy. Z oka slza jemu plyne,

slza slasti, však i hoře, v děcka očko zrak svůj noře nade tvář se jeho shýbá, tisíckráte v ní je líbá,

loučí se s ním i s druhými – – Pryč jde kroky zrychlenými. – –