Vše může křivda, má-li v ruce moc:
do prachu zdeptat jiných svobodu,
lid pohřížiti v porobu a noc,
i živý jazyk vyrvat národu,
i minulosti pamět vyhladit,
poslední naděje mu zhasit zář
i korunu své šalbě nasadit:
vzít práva škrabošku na drzou tvář.
Vše může křivda – jedno však ne:
by někdy křivdou býti přestala,
by osten vědomí, že křivdou je,
kdy sama sobě z nitra vyrvala.
Snad fanfárou hlas tento zdusí dnes,
však zítra zahřmí v její vnitřní sluch
a Mene tekel v její slávy ples
práv pošlapaných vpíše mstící duch.
Tak Britannii, zhubitelce své,
teď hrozí její vlastní mluvou Ir,
tak pod vavřínem slávy krvavé
přec Germanie marně hledá mír.
Na dávném hrobě baltských národů
trůn její stojí pevně, přeskvěle –
přec neklidně vždy hledí k východu,
jak čekala by vin svých mstitele.
Nuž, křivdo mocná, jen si kráčej v před,
svou chřesti zbrojí, rachoť v buben svůj
a marné protesty, vzdech našich běda
svým chechtotem a láním přehlušuj!
Jen chutě k předu – zbraň i pouta máš –
snad ve věku, jenž září osvětou,
svých přesil hrubou tíhou dokonáš
svou čtyrstoletou práci prokletou!