VIII.

Fráter velkou rybu chytil do keseru – pro celý to klášter sousto chudé věru. Ale mniši zdejší důchod mají sporý, krátké obědy, tím delší za to hóry.

V odříkání stálém věrně slouží bohu, žíně tělo mučí, tvrdý sandál nohu. Statků nedbají, jež ničí rez a moli, nebes nehynoucí radosti jen volí.

Jak včelky pilné modliteb jen medy ve svých celách robí za člověctva bědy... Fráter kuchař zajel v rybu ostřím nože – jaké to v ní jikry zářivé, ó bože!

V úžasu již vine z ryby místo mlíčí zlatý kroužek s dvěma bleskutnými klíči. V ustrnutí stojí nad jiskřivým zlatem, otci kvardiánu pak je nese chvatem.

Šedý kvardián hned myslí zbožnou cítí libý dech, jímž voní nebeské jen kvítí. Oči jeho zplály svatým zanícením, ruce s radostným se k nebi vznesly chvěním:

„Díky Pánu, jehož milostí nám slány klíče světce Petra, klíče rajské brány!“ Blahým krajem věstí ústa tisícerá, že se nebes klíče snesly do kláštera,

že tam ve svatyni hvězdojasnou září zázračně se třpytí šerem na oltáři. A hle! kol do kola z nivy blízké, dalné zbožných poutníků se hrnou davy valné.

Pestré korouhve se nad zástupy třpytí, bílé družičky jsou samá pentle, kvítí, hlasná odpovídá píseň předříkači – k pohostění zbožných jedva klášter stačí.

Rázem nový život řeholníkům zkvetá, ofěry se sypou, po chudobě veta! Hóry se teď krátí, obědy se dlouží, tváře ruměnné se do kulata krouží.

Ne již modliteb med bratří ve své cely snášejí, než vínko jasné po korbeli. V refektáři zpěv a vřava bujná znívá, ale na kůře mnich do kapuce zívá.

Nebes klíči zemské odemkli si ráje, ale zamkli sad, kde věčné blaho zraje. A když dovršena byla míra hříchu, potrestal Pán viny prostopášných mnichů:

Rozplašeni světem, zašli beze slechu a, kde klášter stával, na rozvalin mechu v houšti břečtanové, v kapradí a hloží jedle temnou větví spočinul prst boží.