VIII.

Co jsme my se natančili spolu vesele, co jsme, koso, pokosili pšenky, jetele!

A nechť hlava teď se bělá, nakřivuje plec, ruka stará dále tančit musí s tebou přec.

Koso, neustaň, dokud slouží dlaň! U syna sic, Bohu díky, suchý koutek mám(

ale chuďas drobet chleba s nouzí shání sám. Z holých dlaní hejno dětí uživit je kříž –

nesmí k tomu starý táta padnout na obtíž. Koso, neustaň, dokud stačí dlaň!

Beztoho za krátkou dobu bude konec as, službu vypoví mi ruka, stářím klesne vaz(

a pak musím rozloučit se navždy s robotou, chodit pěkně po staveních v pátek žebrotou.

Koso, braň se, braň, dokud stačí dlaň! Za humny už jiný sekáč očekává mne,

samého mě jako stéblo rázem podetne. Po lopotě odpočinu tamhle nad bory

na hřbitově vedle vrátek u své Barbory. Koso, neustaň, dokud slouží dlaň!

Kosa kruhem zavíří, složí k řádce řádku, by též halíř k halíři klad se na hromádku.

Svatba bude za krátko, třeba platit štolu, až, mé drahé děvčátko, z chrámu půjdem spolu.

Samo potom obilí klást se bude řadou, vzpomenu-li co chvíli na svou ženu mladou.

A když kraj se zašeří, půjdu vesel domů, kde mě přijme s večeří a s hubičkou k tomu.

Budem v polích, ve dvoře spolu práci shánět, úsporu si k úspoře do truhlice schránět,

bude těšit za krátko stříbrným nás hlasem, koupíme si prasátko a snad kravku časem.

A bůh dá, že k posledu i svou vlastní střechu pořídit si dovedu, třeba z došků, mechu(

usedneme pod jabloň ve svém vlastním sádku – Vesele dál, koso, zvoň, a klaď k řádce řádku!

Lopotila se mnou žena od úsvitu do noci, pak i synek mladou rukou, dcera byla k pomoci(

scházely se, trocha k troše, trpce naspořené groše, každý z nich byl skropen potem z vrásek čela našeho – –

Vzpomenu-li, takhle kosou vztekle máchnout do všeho! Pojednou sem zpráva letí, jaký v městě shon a hluk:

zpronevěra – hýřili tam z mozolů sta chudých ruk! Rázem bylo po všem veta, zač jsme soužili se leta,

nechť si potom kočár vezl k soudu toho, onoho – – Věru, kosou, jenom kosou, takhle kosou do toho!

Žena ulehla z té rány – dosud chodí jako duch. Drahé léky – práce málo – u žida mi roste dluh.

Zmizel ženich naší Bětky, lačný jen té peněz špetky( ona teď jak stín se plouží, stále pláče pro něho – –

Jářku, kosou, jenom kosou, takhle kosou do všeho! A teď pomocník mi ještě, Józa můj, na vojnu vzat,

když mi rozkvet’ v plné síle, do práce jak lítý kat. Nyní steskem hlavu věsí a snad chřadne v dálce kdesi,

nebo zvětřilce mi vrátí místo synka hodného – Inu, kosou, jenom kosou, takhle kosou do všeho!

Jeden pluhem brázdy ryl, potem svým je smáčel, druhý pilně zrní sil, třetí pole zvláčel,

a když vzejde klasů houšť na bohaté líše, ten, kdo prstem nehnul tam, obchází ji v pýše.

Vedrem s čela prýští pot, umdlévají páže, hejno lidí o překot kosí, hrabe, váže(

jenom jeden ve stínu hoví sobě tady, hledě vesel, jak mu tam rostou snopů řady.

Mlatci tepou o závod, až je ruka brní, a s čel jejich horký pot skrápá v jasné zrní,

v sýpce pak jich dílo pán zkumným zrakem cení, rád, že pšenky hromadu v kupu zlata změní.

A když mouku vyrobí práce mlýnské chasy, nejbělejší ozdobí dortem panské kvasy,

z nejhorší pak chleba kus stačí na den celý těm, co v potu orali, sili, žali, mleli.

S hráběmi a srpem děvčátka už jdou ve vysokém žitě bílou pěšinou(

a já sebe sám častokrát se ptám, proč z nich vidím ustavičně jen tu jedinou.

Rozkývá-li stébla vánku tichý šust, myslím na krok lehký, svižný její vzrůst,

a když v osení mák se rumění, vidím její zapýření, úsměv milých úst.

Z chrpy, která kmitne pod mou ocelí, svitne modrých očí pohled veselý

a hned celá zem rozkvete mi v něm, jak bych kráčel nejkrásnější jarní nedělí.

Zmizela mi v žitě za vysoký klas, nad ním třepetá se jenom světlý vlas(

koso, v hon se dej, cestu prosekej, ať ji spatřím s hlavy k patě celou krásnou zas!

Odved’ jsem si od oltáře ženušku jak růže květ, jeden zpěv a jedna záře byl mi tehdáž celý svět.

Řekl jsem: Tvé ručky bílé neosmáhnou v hrubém díle, nechať sama ztvrdne prací moje dlaň jak oblázek,

bych tě mohl doma chovat, kvítím jen tě ověnčovat jako drahý obrázek. Tu se odkuds vrátil z dálky,

hráč a hýřil, mladý pán, ze zahálky do zahálky, našperkován, ulízán. A když prvně jsem ho zočil,

kterak okem lačným točil po zástupu ženské chasy, zlá mě jala předtucha – Radost prchla od té chvíle,

černý pták mi used’ v týle, věčně skuhrá do ucha. Divný úsměv, šepot lidí dobré věci nevěstí,

lecos vlastní zrak můj vidí, z čeho tuším neštěstí. Strach se druží k mojim pracím, zamračen se v jizbu vracím,

odkud všechny chvíle zlaté vichrem zlým jsou rozváty – Žena přísahá sic, pláče, ale mně dál v ucho kráče

temný havran proklatý. Co můj život? Z jitra k šeru v zimní mráz i letní žár za tuhou se prací beru

pro kus chleba, šatu cár. Jenom jedna hvězda světlá na mém tmavém nebi zkvetla, jedna v poušti růže krásná

za můj trud a horký pot: chtěl jsem jen, by láska ženy blažila mě bez proměny, ta mi dražší nad život.

Zatím co zde s kosou pílí do umdlení moje pěst, hejsek líný, rozmařilý, snad tam spřádá svůdnou lest,

aby hříčkou beze studu mohl ukrátit si nudu – – Ne! – Již pouhým pomyšlením pěsť mi svírá lítý hněv,

všechna se mi k čelu valí, rudou mlhou oči kalí vztekem rozpěněná krev. Ještě chvilkou mračno mizí,

červa v duši přemáhám, mimo pouštím šepty cizí, věřím ženy přísahám. Jestli však mé oči jednou

v lotřích drápech poklad shlednou, který jediný mne těšil pod tou boží oblohou: kosa má se strašně mihne,

nechať potom zkáza stihne i mou hlavu nebohou! Raděj než kosit v úpalu lán

pod lipou v chládku zvedal bych žbán, zvonil tam skleničkou, šenkýřku mladičkou

volal jak pán. – – Přeškoda jen, že je to sen( lípa i sklenička,

hezounká vdovička, pivečko křen našinci nekvetou ve všední den. Našinci teprv

před nedělí může se zdáti o veselí, zbude-li v sobotu

na trochu výskotu do pondělí. – Panská jen lest kalendář jest,

týden teď v oplátku v jinakém pořádku měl by se vést: všední den jediný, neděl mít šest.

V ledačem chtěl bych zavésti rád na chvilku aspoň jinačí řád,

jednou též po práci našinci v paláci bažantů přát( panský pak host

chleb měj – a dost! Vodou jej zavlažuj a k tomu rozvažuj: Střídmost je cnost,

nejlepší s málem je spokojenost. Ale co platno přát si a chtět, po staru dále

točí se svět, nejraděj’ chuďasu uchystá ke kvasu s pelyňkem jed. –

Mně však je hej, děj se co děj( chvíli tu zůstanu, čapku pak na stranu,

zavolám: Ej, vesničko, krajino, dobře se měj! S loučením nemám veliký žel(

pěkno jít krajem v šířku i dél, pro dělné pravice, všude zrá pšenice,

řepa i chmel. – Dojde-li dech na stranách všech, z korábu v přístavu

pošlu sto pozdravů do milých Čech, o chleba poprosím daleký břeh. Lehko mi ještě

bez ženských pout, dokud se v pevný neskrčím kout( když malí naháči

chytnou tě v chumáči, těžko se hnout. Zkalí tu zrak starostí mrak:

hořký květ chudině rozkvetá v rodině – snad i já pak přestanu pět si jak v povětří pták.

A přece mysl veselá nás jediná hřeje v chudoby mráz,

všechny s ní klopoty, svízele, roboty přežiješ snáz; – do šedin svých,

dočkám-li jich, kéž se jí nezbavím, potomkům zůstavím do trampot zlých

dědictvím aspoň svůj veselý smích!