VIII.

Tak již město velké, slavné, starožitné žertvou záhuby se zdálo neodbytné a již chystali se jeho dítky s žalem vyhledat si jiné místo za bydliště

a své staré sídlo, spuštěné již valem, zůstaviti ptáku obru za smetiště. Však tu ještě nápad hlavou čísi kmitl, národ tonoucí se toho stébla chytl.

Zevšad přinášeli, vezli vozy plné knih a brožur, archů potištěných rysy, po ročnících všeho druhu časopisy, a z těch stříhaly hned nůžky nesčíslné

proužky větší, menší, odstavce a stránky, kapitoly, zprávy, poznámky a články; pracovali takto krejčí, postřihači, vlásenkáři, šičky, kteřís žurnalisté,

tvůrci nových vtipů, svěží humoristé, poučných též článků pilní spisovači – a kdo cvik měl vůbec ve střihačském díle, konal tehdáž divy zručnosti a píle.

Jiní výstřižků těch spousty chvatně cpali v nenasytný jícen ohromného žoku – když byl vyplněn, tu v šířce, ve vysoku s domem závodil ten bachor nabobtnalý,

a to ještě čtverou takou na uzenku zbylo nádivky té papírové venku. Žok ten obrovský, když temno vládlo kraji, na náměstí pod věž dopravili v taji,

a než zkvetly nebem první růže ranné, číhali již kolem, co se dále stane. Na věži pták hrdlo s gigantickou lebí z pod perutě vypjal do jitřního šera,

zatřepotal křídlem, protáhl se k nebi, zobanem si tříbil kolosální péra. Než tu maně zraky na městiště sklopil, dolů protáhl svou dlouhou šíji hadí

a žok ohromný se v jeho nitru ztopil – otřásl se trochu a dál péra hladí. Ale po chvíli se otřás’ prudčej znovu, zkroutil oči k nebi, krkem divně kýklal,

křídlem bil, až věže vrch se pod ním viklal, s děsným skřekem skákal po radnice krovu, že již základ chvěl se obecního sídla; však teď umdléval, již těžce zvedal křídla,

sem tam potácel se chabě jako zpilý, posléz hlavu svěsil, zrak mu mázdry skryly a spad’ nenadále jako sražen bleskem na tržiště dolů s hromovitým třeskem,

naposled škub’ sebou, nohy vzhůru týče – tenť byl konec ptáka Velikánoviče. A jakž neměl zhynout, dostav do žaludku sousto vhodné leda ďáblu za lahůdku!

Slyšte jen, co bylo v osudném tom žoku: Vecpali tam horu potupy a hany, jimiž vespolek se po dvacítku roků častovaly jejich rozmanité strany,

jejich různé frakce, koterie, cliky na kolbišti uměn, věd a politiky, v každém stavu, městě, oboru a sboru, ale nejvíc v osob malicherném sporu;

kritiky, kde zlobně klackovými pery nelibé se tloukly osoby a směry, statě učené, kde pod pláštíkem vědy řevnivosť a záští stříkaly své jedy,

novinářské články, zprávy, referáty, směsi, hovorny, ba snad též inseráty, sloupce žluči, jedu, zuřivého lání, mrzkých pošklebků a na cti utrhání

a lží perfidních – – Jsouť všechny, všechny zbraně dovoleny v boji strany proti straně, majíce tu jméno polemiky svižné, v níž lid onen dospěl výše nedostižné.

Zápolení stran se všude světem nítí, kde proud volný tryská veřejného žití, všude občas burným vyvěží se valem vlna promíchaná rmutným ze dna kalem;

ale nekypí snad nikde kraji všemi boj tak veselý, jak v oné krásné zemi: Předci udatní kdys bojovali slavně na bojištích sterých palcáty a cepy,

vnuci na papíře rvou se neunavně spíláním a hanou, pomluvou a klepy, vysocí a nízcí, učení a prostí, a snad nejhůř ti, kdož kážou o svornosti;

a tak uvykl již národ pusté vřavě, nadávek a klevet každodenní stravě, že se nezardívá, nechví ošklivostí nad tím bahnem rmutu, lží a jizlivostí,

jehož nesnesla ni žaludková blána všechno trávícího ptáka Velikána.