VIII.

Tak už tedy, Liduško, moje zlatá dceruško, tak jsme tedy sami spolu ve vsi milé, v rodném dolu.

Všichni přátelé a známí již se rozloučili s námi, opustili starý dům, a co zbylo ve vsi, slouží

bídně pyšným cizincům. I mně osidlo se ouží zkázonosné kolem šíje: kladivo mé odpočívá,

v pusté výhni pavouk tyje, nouze hrozebně se dívá v jizbu naši ubohou. Ještě rolí žatva zbývá –

ale zdaž ty pomohou?! Odevšad se na nás tlačí, šklebí potupně a mračí cizota; jim ku posměchu

chatrč tato starosvětská, sivá střecha v rouně mechu, kroj a správa žití všecka, i to kouzlo tvého zpěvu, –

vše jim k potupě a hněvu. S hněvem rodné naše zvuky slyší z davů, jejichž ruky potřebují k robotě.

Za to dítkám jejich ruší odkaz dědů v útlé duši, ubohé té drobotě! se rtů loupí mluvu ryzí,

v ústka nutí hlahol cizí. Zdaliž Otec v nebes výši, pod nímž klidně očka mhouří ptačí mláď ve stébel skrýši

na vysoké sosně v bouři, který různou píseň vkládá v hrdélka té vzdušné chasy a vděk pestrý světu spřádá

sterými kol květy, hlasy –: Zda Bůh klidně může zříti, jak tu dravčí spáry derou dětských myslí něžné kvítí,

jak mu rosu, vůni berou, již On vdechl v duší kalich, do poupátka rtíků malých?! Odebral se z tiché fary

na věčnost kněz dobrý, starý, a teď odrodil se nám i ten starý šedý chrám. Cizí řeč tam ucho slyší

s kazatelny, z žáčků řady, z lavic, kůru – odevšady cizota jen mrazem čiší; zdá se, že i z varhan šumí

hra, jíž srdce nerozumí, že své ryzí, tklivé tony ztratily též staré zvony. Zdá se, že ti dávní páni,

na náhrobcích vytesaní, v sešlé tváři hněvem planou, a že svatý Václav stranou poukrývá smutnou líci

do korouhve, pod orlici. Krev se mi tam v čelo žene – přes ty práhy odcizené nevšinu již nikdy nohu;

raděj’ pod tím starým krovem pomodlím se svému bohu od srdce svým rodným slovem! Celou ves již obetkal

svojí sítí pavouk cizí – marně prosil jsem i lál – všechny lapil v zlaté přízi, již kraj celý zove svým.

Jenom já té dědiny troska chudičká zde tkvím a chci zůstat do posledu památník co jediný

zhynulého ducha dědů. Aspoň hrstku rodné země chci z těch jícnů vytrhnout! Neopustím drahý kout,

jenž tak mnoho mluví ke mně, luka zprahlá, zřídlé bory, plné milých zpomínek, řeku, role, stráně, hory,

kde jsem prožil celý věk. Nech tu aspoň dvojí duši kraj ten sirý šeptá, šumí svoje zkazky v cizí hluši,

jež té řeči nerozumí. A byť nebyla tak spjata duše s nimi – lesku zlata nepoddám se; proti chtíči

jiného má vůle týčí hrdou hlavu s pevnou lebí. Splním, co jsem přisáh’ nebi. Kovárna s tou chýší chudou,

země píď, již zovu svojí, jak ostrůvek trčet budou dále cizím ve příboji. Třeba s trochou kůrky suché

budeme tu po svém žíti, bude zvuk náš rodný zníti v nepřátelské vlny hluché. A nechť jim všem ku posměchu,

mně tu sladce pro útěchu písněmi zvoň, Liduško, moje zlatá dceruško!