VIII.

Tak už tedy, Liduško, moje zlatá dceruško, tak jsme tedy sami spolu ve vsi milé, v rodném dolu.

Všichni přátelé a známí již se rozloučili s námi, opustili starý dům, a co zbylo ve vsi, slouží

bídně pyšným cizincům. I mně osidlo se ouží zkázonosné kolem šíje: kladivo mé odpočívá,

v pusté výhni pavouk tyje, nouze hrozebně se dívá v jizbu naši ubohou. Ještě rolí žatva zbývá –

ale zdaž ty pomohou?! Odevšad se na nás tlačí, šklebí potupně a mračí cizota; jim ku posměchu

chatrč tato starosvětská, sivá střecha v rouně mechu, kroj a správa žití všecka, zpomínka, jež srdcím zbyla,

i to kouzlo tvého zpěvu, i řeč naše rodná, milá – vše jim k potupě a hněvu. V zášti žhavé, lítém vzteku

vyhánějí z údolí milené ty hlaholy, jež tu zněly ode věků. S hněvem slyší tyto zvuky

z davů, jejichž dělné ruky potřebují k robotě. Za to dítkám jejich ruší odkaz dědů v útlé duši,

ubohé té drobotě! se rtů loupí mluvu ryzí, v níž je matka uspávala, v ústka nutí hlahol cizí,

otravují srdce malá záští ke všemu, co bylo otcům posvátno a milo. Zdaliž Otec v nebes výši,

pod nímž klidně očka mhouří ptačí mláď ve stébel skrýši na vysoké sosně v bouři, který různou píseň vkládá

v hrdélka té vzdušné chasy a vděk pestrý světu spřádá sterými kol květy, hlasy –: Zda Bůh klidně může zříti,

jak tu dravčí spáry derou dětských myslí něžné kvítí, jak mu rosu, vůni berou, již On vdechl v duší kalich,

do poupátka rtíků malých?! Však se cizota i vtírá mezi nás a srdce boží. Zpupným vetřelcům i víra

sloužit musí za podnoží. Odebral se z tiché fary na věčnosť kněz dobrý, starý, a teď odrodil se nám

i ten starý šedý chrám. Cizí řeč tam ucho slyší s kazatelny, z žáčků řady, z lavic, kůru – odevšady

cizota jen mrazem čiší; zdá se, že i z varhan šumí hra, jíž srdce nerozumí, že své ryzí, tklivé tony

ztratily též staré zvony. Zdá se, že ti dávní páni, na náhrobcích vytesaní, v sešlé tváři hněvem planou,

a že svatý Václav stranou poukrývá smutnou líci do korouhve, pod orlici. Krev se mi tam v čelo žene –

přes ty práhy znesvěcené nevšinu již nikdy nohu; raděj’ pod tím starým krovem pomodlím se svému bohu

od srdce svým rodným slovem! Nadarmo hor pyšným valem domov náš se obmyká: od pradávna – tak mi s žalem

stará věstí kronika – nepřítel se vtírá chtivý přes ty hory v české nivy, brzy děsných bitev hlukem,

brzy svůdným zlata zvukem, puzen snad kýms démonem, který napříč tvůrci světa, jehož dílo pestře zkvetá

rozličnosti zákonem, slíti chce tu jarní švarnost v pustou zimní jednotvárnost. Tak i zde své sítě tkal.

Marně prosil jsem i lál – všechny, všechny pavouk cizí lapil ve své zlaté přízi, již kraj celý zove svým.

Jenom já té dědiny troska chudičká zde tkvím a chci zůstat do posledu památník co jediný

zhynulého ducha dědů. Aspoň hrstku rodné země chci z těch jícnů vytrhnout! Neopustím drahý kout,

jenž tak mnoho mluví ke mně, luka zpráhlá, zřídlé bory, plné milých zpomínek, řeku, role, stráně, hory,

kde jsem prožil celý věk. Nech tu aspoň dvojí duši kraj ten sirý šeptá, šumí svoje zkazky v cizí hluši,

jež té řeči nerozumí. A byť nebyla tak spjata duše s nimi – lesku zlata nepoddám se; proti chtíči

jiného má vůle týčí hrdou hlavu s pevnou lebí. Splním, co jsem přisáh’ nebi. Kovárna s tou chýší chudou,

země píď, již zovu svojí, jak ostrůvek trčet budou dále cizím ve příboji. Třeba s trochou kůrky suché

budeme tu po svém žíti, bude zvuk náš rodný zníti v nepřátelské vlny hluché. A nechť jim všem ku posměchu,

mně tu sladce pro útěchu písněmi zvoň, Liduško, moje zlatá dceruško!