VIII.

Ty kraji tam, jímž Ohře tok svůj vine, a Hasenburku fantastický rys své temné dvojvěží tká v nebe siné, a za ním horstva modré vlnobití

v šíř rozpíná se dálnou, naše kdys, kde vážný Řip svým kostelíkem svítí, – – když vzpomínky mi vábné v nitro sáhnou a kraje srdci milé duší táhnou,

jich prvním Tys! Buď zdráv, buď žehnán za vše, cos mi dal: za modro hor svých, za svých luhů květy, za šťastný klid, za drahých lící řadu,

za dětství ráje, za jinošské vzlety, za první lásky věčně sladkou vnadu i za leckterý žal – však nebylo jich mnoho – v slunném jase

jsi usmíval se v jara mého čase, i vzpomínka tě v záři stále zřela, až teprv mrak, jímž jeseň má se stměla, i po tobě mi stíny rozestlal.

Však dnes tě vidět chci, jak jsem tě vídal, ty zlatý obraze mých mladých dnů, ty kolébko mých nejkrásnějších snů, jež modrý Řip jak vážný praděd hlídal.

Chci tebe vidět – víš, jak v onen den, kdy mladou jarostí a lásky blahem jak sladkým ducha vínem opojen jsem vesel vzhůru stoupal chlumku svahem

a se mnou otec, matka, bratři, sestry i společnosti družné hlouček pestrý, v němž jednu líc můj stále hledal zrak, a pod modříny

jsme lesními dál putovali stíny, houšť lísek, habří rozhrnuli pak – a Tys tu náhle v plné kráse plál pod naší nohou, rozpjat v širou dál,

ve zlaté záři srpnového dne, jíž třpytily se vísky nesčetné po valné spoustě luk a sadů, lánů a za ní v obrovitém půlkole

hor tísnily se báně, homole, dav nesčíslných modrých velikánů, že nad tím divadlem nám z prsou všech se vydral obdivu i slasti vzdech

a bezděky všem zarosil se zrak – tak chci Tě zříti, tak! Hle, kdesi tam v těch modrých vrchů lůně se kryje vábný dol, kde, dívka svěží,

máť moje snívala pod ssutou věží, kde za májových květů sladké vůně a zpěvu slavíků ji na svou hruď můj otec přivinul: „Mou navždy buď!“

A tam ten bílý svit na stráni siné, to kostelíka věž mi z dáli kyne, kde před oltářem horské svatyně poklekli spolu v slastné hodině.

A za mnou pod lesem je střecha milá, jež děda mého šedou hlavu kryla( za pruhy lánů zámku krov se rdí, jenž přijal hocha do útulných zdí,

jenž na prázdniny tolik let mě vítal, kol něhož duše sterý svaz se splítal jak svlačec, plný květů zrosených, a blízko ztad ke dvoru bělavému,

kam první láskou okouzlen jsem tíh’ – Tak málem vše, co draho srdci mému, mých upomínek nejvzácnější kvítí, květ mého žití,

tys, kraji milý, choval v loktech svých. A bájnou kolébkou’s též mého rodu: Tam s velebné té hory dávný děd kdys po tvých nivách otáčel svůj hled,

po stříbru vod tvých, hor tvých modrém svodu, a věncem opojen tvých luzných krás zde zatkl hůl, v zem tuto štěpil nás. Po dlouhé pouti tvůj ho zajal vděk, –

a divu není. I má noha časem v kraj cizí zašla, kolik přešla řek, i moře majestát jsem spatřil s žasem, hor gigantických věčně bílé hlavy

a v révy věncoví dol věčně smavý – než kdy jsem spatřil zas hor modro tvých, tu nadšeně jsem k tobě náruč zdvih’ a z plna srdce řek’:

Přec, kraji, tys mi perlou země celé a kouzlem nejlibějším dýcháš vřele, přec v tobě jen se srdce doma cítí, přec nejlépe je v tobě žít a sníti

a skončit věk! Buď zdráv, buď žehnán! Z duše tryskl maně, ze srdce plného ten pozdrav můj a za ním vzdech se nese k milé straně:

Kéž naše zůstanou vždy tvoje nivy, ni hroudu neurve z nich příboj chtivý, spíš jarošumně rodným větrem duj i tam v ty hory modré s předků rovy,

v ten diadem tvé krásy safírový, ó drahý kraji můj!