VII. Dagmar umírá.

Jaká divoká to honba vichří plání? Valdemar to letí, za ním dánští páni, jeho plášť se zdvihá jako peruť běsů, zoufalý zrak šlehem cípu zastírá;

s ním hoch letí, jenž do Skanderborských plesů zprávu děsnou přines’: Dagmar umírá. Jarní luhy chmurou zastřely se králi, vše se halí smutkem, kam jen pozírá,

lesy teskně šumí, vodou pláč se valí, jarní vítr kvílí: Dagmar umírá. Před chvílí jej vnadil úsměv děvy cizí, vínem přetékalo číše zlato ryzí,

kostky chřestěly a zněla mandolína – lítosť palčivá teď srdce rozdírá, neht se zoufale do nahých prsou vtíná a ret úpí k nebi: Dagmar umírá.

Nestačí mu páni; přes most u Gredstedu panoš Dagmařin jen letěl v jeho sledu a když míhali se ve střelhbitém honě tam, kde Randbölská se niva prostírá,

panoš k zemi klesl s uštvaného koně, král jen letí dále – Dagmar umírá. K Ribskému již hradu vichřicí se blíží, černě pozastřené město v žal se hříží,

zvony lkají temně: Dagmar umírá; husté proudy lidu ke hradu se valí, na všech lících slzy, smutek neskonalý, a zní valný nářek: Dagmar umírá!

Dagmar umírá. Líc její v dumách leží, bílá jak ten polštář, jenž se kolem sněží; jedna ruka hlavu synka k ňadrům vine, smutné Kristině se druhá na dlaň šine

a v houšť stolístek se noří její hledy, jíž máj lože její věnčí naposledy. Podál dvořané si zastírají líce, dvořanky se modlí, tiše vzlykajíce.

I pan Lykke tady křečovitě svírá bolem jilec meče v obrněnou ruku, za ním Globe slzy s tučných lící stírá a rtů divným škubem jeví srdce muku.

Pojednou se tlupa žalná rozstupuje a zří s úžasem, jak přes práh do komnaty na kolenou vetchý kmet se pošupuje, s nepokrytou hlavou, oděn v bídné laty,

kolem nichž se v bocích hrubý provaz vije. Do vyzáblých rukou svislá tvář se kryje, zřít jen lysou leb a kolem vpadlých skrání vlasy sněhobílé; slyšet prudké štkaní.

Tak se vleče k loži Dagmařina skonu, k podlaze tam hlavu níží v bolném stonu. „Kdo jsi –?“ Dagmar šeptá. „Čeho žádáš, kmete?“ Odkryl tvář. V ní kněžna chvilku bádá zrakem...

„Ty jsi –?“ Žasnouc praví. – „„Ach, to jméno kleté nevyslov! Nechť zajde nepaměti mrakem! Tento ret, lží sterých doupě, hoden není rozvlniti svatý vzduch, jejž Dagmar dýše,

dovol mi jen vzúpět prosbu: Odpuštění! V temno zoufalosti shlédni s jasné výše!““ Žádá královna, by nechali ji v kobě samu s ním; pak vstříc mu vznáší ruce obě:

„Všechno, biskupe, vše z plna srdce ráda odpustila jsem. Leč sama břímě nosím, které svěcená jen ruka s duše skládá. Bůh tě semo vedl: slyš mou zpověď, prosím.“

„„Já tvou zpověď? Já? Ó kněžno! hladov, žízně, bídný kajícník se skrývám do pustin; stěží poznala’s mou líc pod znakem trýzně – a přec nelze střásti s duše tíhu vin.

Tvůj zjev nebeský mi teprv zažeh’ víru v nitra temnotách, již hlásati jsem měl, a já nejbídnější tvor ve světa šíru mám být knězem tvým – já světa vyvrhel?!““

„Viny sproštěn jsi. Než byť tvé nitro vřelo kvasem nepravostí, jenom svatý třpyt víra moje vidí, jenž ti věnčí čelo: velikou tu moc, práh nebes odestřít.“

Zpověď biskupovi ševelil ret bledý, vinu největší mu vyznal naposledy: „Lásku k manželi jsem zachovala stále, on vždy ňader mých byl hvězdou jedinou –

ale někdy přece od podoby krále zalétal můj duch za jinou vidinou. Na obličej mrtvý pohledla jsem kdysi, na tvář panice, jenž cedil za mne krev –

odtud nejednou ty bledé, ztuhlé rysy zřela jsem, těch zhaslých očí truchlý zjev. Mnohdy před mým zrakem, bdícím v noční hluši mrtvý Strange stínem tajemným se mih’

a stesk divné touhy pozachvěl mi duší – – Nejvíce mne tíží tento skrytý hřích.“ „„Anděl jsi,““ kmet vece, „„vzlétáš k nebes týnu křídlem křišťálovým, v němžto není stínu.““

„Zůstaň, biskupe, ať poznovu tě smíří mroucí ret můj s králem.“ „„Nech mě jíti jen! Nazpět v pustinu chod kajícníka míří; ale slovem tvým jdu šťasten, očistěn.““

Jedva odstoupil, král vešel v kobu chvatem, s lící rozrůzněnou, s pocuchaným šatem. Valdemar spjal ruce: „Odpusť, Dagmar drahá! Celá duše na rtu mém se tetelí:

Tys’ jen mojí hvězdou, čistým zdrojem blaha – a teď ulétáš mi, strážný anděli?! Klnu vášni liché, v ňadru žhavou lítosť; zůstaň mi, ach zůstaň, jediná tys’ bytosť,

jež mi jasní život hříchem setmělý!“ Dagmar obejímá klečícího krále, povznáší jej k sobě rukou chladnoucí. Polibek vtisk retů bledé na korále,

celuje jí slzy s tváře vadnoucí. Kněžna šepce k němu: „Jestli na tvou dráhu z mojich očí slabý paprsk blaha vnik’, dosti mám. A tobě já na smrti prahu

za každý zjev lásky vroucí skládám dík. – Mého sirotka veď ku pravdě a cnosti – – Berengaru – duch můj ach! zlou tuchu hostí, že strasť přinese tvé říši do vínku –,

zkoumej, zda vděk těla chová duše krásu, učiň pak po radě ducha, srdce hlasu – a mně zachovej vždy tichou vzpomínku. A teď – cítím, že se smysly moje kalí –

vládni v míru zlatém – miluj chudý lid – a buď –“ náhle smrtná bledosť tvář jí halí, ret se třese, mlhou zastírá se vid; ale silou duše přemahá tu mdlobu

a hlas její zvučně, dojímavě zní: „Jediné jen slovo, posílám je z hrobu, svoji úpěnlivou prosbu poslední: Nad ostatky Slávů vznášej vlídnou ruku –

nad ubohým –“ zmlkla, z prsou dral se ston, ještě „otec“, „matka“, „vlasti“ v matném zvuku zaznělo a ruka z řásných ňadra clon vyňala dar matčin, křížek v jemné zdobě,

vroucně přitiskla jej na třesavý ret; ke vchodu pak ruku vztáhla, přejíc sobě všechny milé tváře v posled uvidět. A když vrátili se všichni do komnaty,

Dagmar vznesla ruce, jak by žehnat chtěla; poklesly však mdlobou těžkou obepjaty, bledosť smrtelná se lícem rozestřela. Ale v jasné rysy milokrásné tváře

cosi vkrádalo se jak hvězd jarních záře, jako zlatý motýl úsměv na rty sed’; kamsi do daleka v libé ztrnulosti upíral se sladce zamlžený hled,

viděl růžné stíny blahé minulosti: viděl údol známý, věží valné davy, v jitřní mlze řeky stříbroskvoucí pruh; nad ní klonily se milené dvě hlavy

a zvuk řeči sladké zvonil v její sluch. Protrhla se zase z líbezného snění, matný její pohled ke vchodu se pjal: ozvalo se tamo chvatných kroků znění

a hoch štíhlý, sličný přes práh vrávoral. V Randbölském on luhu klesl k trupu koně, pěšky k Ribe spěchal ve zběsilém honě. Poprášen a zedrán, lapaje dech stíží,

panoš Dagmařin se tlupou prodírá, k loži zdrcen klesá, v pelesť čelo níží a štká usedavě – Dagmar umírá. Dagmar umírá. Zas tajemný sen blahý

kmitem hvězdojasným zdobí její tahy, ale zraky spjaty, brva jen se chví. Ticho v komnatě; vzdech jenom vůkol vane – máj v tom z venčí, s větve květem obsypané

růži mroucí poslal zpěvné poselství. V perličkách těch zvuků celá duše taje, neslyšel tak nikdo ptačí hrdlo pět, rokotá ten ptáček, jak by s větvic ráje

hvězdnatých byl sletěl na ten bídný svět. Utichnul. Než poslyš! Zdá se, jak by nyní zašumělo velké křídlo anděla a zvuk čarovný zní tiše, libě síní

jako zvonky rajské – Dagmar umřela. Před skonem se lehce ruka její vznesla a jak poslední lesk žití v oku zhas’, panoši, jenž klečel vedle lože, klesla

tuhá v kadeřavý, zlatorusý vlas. Na rty korálové, na bělostná líčka s libým úsměvem se snesl věčný klid; odletěla bílá, tichá holubička,

po níž toužit bude věčně dánský lid.