VII.

Čas dlouhý v míru kvetla opů říše, král veselil se zdarem svého díla; jen drzost papouščí mu časem sila hořkosti krůpěj do té blaha číše.

Ti pestří hlupci mají totiž zvykem, co slyší, napodobit pustým křikem i stalo se, že zaskřehotal brzy kdes „osvěta i lidskost“ papouš drzý,

tu „pokrok“, jinde „volnost“ vřísklo s hůry, tam „ideál“ skřek vedli hlupáci a nejradš pěli papouščí ty kůry ve sboru „civi – civilisací“.

Ta slova vznešená v tom blbém echu kol zvučela jak opům ku posměchu a bodala je z rána do noci. A král tu neznal jiné pomoci

než kamením ty troupy plašit v dálku – vždyť s papoušky přec nemoh’ vésti válku. To mráček, opičí jenž nebe kalil; však za ním těžký, bouřný mrak se valil.

Kdys do paláce chvátal Bhandragura, děs v oku, čelo kryla péčí chmura, a proti mravu ani nezazvonil před závěsem, jenž kobu krále clonil.

Zdvih’ oponu, však rychle nazpět skočil, neb v čirých nedbalkách tam krále zočil, jak vyšplhav se na baldachýn trůnu tam zlatým říšským jab’kem sem tam hází,

je vzhůru vymršťuje žezla rázy a chytá zase divných za posunů a vůbec věci všeliké s ním tropí, jež činívají rádi s jab’kem opi.

Ministr s jemným taktem postál chvíli, pak hlasně zakašlal, zas chvíli čekal a zvoncem udeřil pak teprv k cíli. Přec asi vládce zabraného zlekal –

hřmot ozval se, jak by cos padlo dolů, a prchly minuty, než zaslech’: Dále! Leč vstoupiv Bhandragura, na prestolu již spatřil vážně sedícího krále,

an říšské jab’ko hrdě třímal pěstí a velebně vstříc hleděl jeho zvěsti. Ministr kolenem se sklonil k zemi a k nebi vznesl bolný zrak i ruce.

„Ach, králi! Žel, že není ret můj němý, bych nemusel to vyřknout – revoluce!“ Král zachvěl se, tu slyše hroznou zprávu, i koule zlatá vypadla mu z dlaně

i shýb’ se po ní, zastrčil ji maně do zadní kapsy královského hávu, pak teprv ministra za ruku chvátě vzkřik’: „Revoluce? Možno-li? V mém státě?“

„Ach, pane,“ s žalem Bhandragura líčil. „Věz, kterak odboj pozvolna se plíže pak z nenadání smělou hlavu vztýčil. – Snad na starce se pamatuješ, kníže,

jenž, jmenem Vindragupta, v plném sněmu kdys drze čelil majestátu tvému; on dál se příčil vzdělanému řádu a když pak oc– hm, zbytečnosť tu vzadu

jsi kázal odrubat, tu činil vzdory, ba, pobouřit se snažil druhů sbory; však nepořídiv, s vaňkem poradil se. A bylo slyšet jen, že usadil se

jak poustevník v odlehlé lesa straně, kde bydlí na obrovské banyaně se sborem papoušků jak barbar pravý – Týž, králi, ach! je původcem té vřavy.

Již déle znamenal jsem kleslosť mravů, jež zmocnila se části nižších stavů. Jich svůdci sešlé existence byly, jež z nedbalosti nebo mrzké zvůle

svůj prve slušný oděv sešpatnily: právníci, ztrativší svých fraků půle, učenci, rozbivší své okuláry, a poeti, z jichž plášťů zbyly cáry.

Ti hleděli teď na každého křivě, kdo zachoval si zdravé švy a šosy, a brumlali o právech lidu cosi. Ba, drzé zraky upírali chtivě

i na tvou šatnu, králi, reptajíce: Nám z rukávu se dere loket holý a tam tlí hávů skvostných na tisíce, v jichž pyšném sametu se pasou moli.

Ah, pomyslil jsem, socialní krise! Nůž třeba přiložit k té škodné hlíze. I trestal jsem, mé oči pilně bděly – než pozdě se mi zcela otevřely.

Jest obyčejem nízkých zvrhlých duší, že všechno servat hledí do svých kalů a jiným aspoň slinou hany ruší, co sami ztratili, lesk idealů

a tak i tento ošumělý tlum bil drze ve tvář slušným způsobům a tupil pěkné, zachovalé šaty a všechny věci, které nám jsou svaty.

Dnes na lianě, oděn pouze vestou, z nich jeden seděl, nad veřejnou cestou – zjev pohoršlivý u nejvyšší míře (opičkám mladým z ústavu, jež tudy

šly právě s ředitelkou, za vějíře krýt bylo obličej svůj studem rudý) a k tomu ještě – hnus mi tlumí hlas – ten barbar, v klíně ptačí hnízdo maje,

na pestrých vajíčkách měl divý kvas, jich obsah syrový rtem vyssávaje. A když jsem začal smělci domlouvat, tu vzpříčil se mi: – Mluví se to krásně

v purpurném fraku, na němž zlaté třásně; však stranou hleď, zda poznáš lidský šat tam v menčikova mého troskách smutných! A co se týká vajec těchto chutných,

proč bych je nejedl, když liběj’ fíků se rozplývají medem na jazyku a jdou mi k duhu. Syrové ty žloutky vždy předkům našim byly za pochoutky

a jsou i nám. Bys potrestat měl všecky, kdož srkají je v taji pokrytecky, ač veřejně k nim odpor nutí v tváře: sám s celou říší šel bys do žaláře.

Vždyť povídá se – váhám věru říci, co pronesl ten jazyk zlolající – že mívá kníže sám jen k pastvě zraků své mísy malovaných ryb a raků

a když se vynadívá v hostí kruhu na srnce, bažanty a křepelky, že jdou mu za španělskou stěnou k duhu bambusů mladých svěží výstřelky – – “

To pravě Bhandragura klopil k zemi hled zapýřen, co zatím králův zrak nad ruměncem se točil do oblak; tak drahnou trapnou chvíli dleli němi,

až ministr se řeči ujal znova: „Já ztrestat chtěl ta velezrádná slova, než op mi čelil ve zločinném vzdoru a zpustlý dav mu přispěl na podporu.

Ten padouch volal: Mluvil pravdu břitkou kdys Vindragupta králi v plném sněmu, když slavně vyvracel řeč jeho plitkou. A dobře radí nám. Již pojďme k němu!

My žili v míru po způsobu dědů na stromech veselí a péče prostí, až přišel kníže s torbou cizích jedů a lidských nesmyslů i zvráceností.

Nač máme zapírati bytost vlastní a předků mrav, s nímž bývali jsme šťastni, tím pohrdat, co příroda nám káže a k čemu potřeba i zvyk nás váže?

Pitvorně napodobit lidské loutky jen k ukojení směšné krále choutky, jenž přece z opů nenadělá lidí a leda posměch u člověctva sklidí?

Ne! Měj si nazpět pestré cáry svoje, my hrdě vypnem’ volnou opskou šíji, hruď vnoříme zas v čisté opství zdroje – dál sami hrajte směšnou komedii!

S ním všichni souhlasili a hned s těla své cáry strhli; po lianách mžikem na stromy vyhoupla se tlupa celá a s posměšným se vzdalovala křikem.

Teď teprve se rozbřesklo v mé hlavě: řeč ona jistě byla pouhým echem slov, jimiž Vindragupta v tomto davě žár odboje rozdmýchal mrzkým dechem,

as dávno s nimi tajné maje schůze, jsa hlavou skrytou pobouřené lůze.“ Král s tváří chmurnou naslouchal té zvěsti; teď okem zableskl a sevřel pěsti:

„Ha, zrádci! Přísahám u Parabramy, u Bramy, Šivy, u Krišny a Ramy, u bohů všech, u Gangy proudů svatých, u posvátného svého arciděda,

u nebes, k nimžto ruka má se zvedá, u trůnu, koruny té lesků zlatých, přísahám na svůj purpur, na tu zbraň, na říšské jablko, jež třímá dlaň,

na toto – – “ Kníže na klín oko schýlil, pak vnořil ruku marně do purpuru, pak hledajícím zrakem vůkol pílil, až maně pohlédl na Bhandraguru,

jenž okem teskným poletoval vzhůru na trůnu baldachýn a nyní hbitě před zrakem pánovým je sklopil k zemi; než král již vzhlédl v baldachýnu lemy

a pozoroval jaksi rozpačitě hrot žezla drahého, jenž s pyšným skvěním v té výši čouhal rudým nad třepením. Po chvilce dále mluvil hněvný vládce:

„Ba přísahám, že tíhou krutých trestů ty zaslepence zastihnu a zrádce, je mocí vrátím na osvěty cestu. Ve jmenu vzdělanosti znesvěcené,

za ideály lidstva drahocenné již rozviň, Bhandraguro, prapor boje a seber bohatýrské vojsko moje; až zítra slunce vzejde nad pralesem,

před blýskavicí mečů zbledne děsem, před mrakem hrdinů, v jichž půjdu čele do prachu svalit odbojníky smělé.“ – – Teď, Muso, boje varito mi dej

a zachvěj do strun křídlem nadšení a písní důstojnou mi slavit přej, co vykonali reci vznešení, jak za královským hřmíce bohatýrem

les rozbouřili války děsným vírem. Již seřaděn je pěších valný šik a slunce, hledíc kradmo v lesní hloubi zří poděšeno hroty dlouhých pik

a pušek otvory jak sluje zhouby. Zří s obdivem též uniformu sterou, z nichž každá téměř barvou květe čtverou, že vypadá ten zástup opičáků

jak záhon valný nejpestřejší Flory, malv, tulipánů, pivoněk a máků – až zastínil by naše městské sbory. A jsou tu kroje ze všech armad světa,

kam hledíš jen, vše zlatý třapec samý a samá šňůra, hvězda, epauletta, čák výběr s chocholy a kokardami i grenadýrské rudé čepice,

jež pnou se do špičky jak hlavy račí a pod jichž lemem zlatým opice vstříc bitvě slavné hrdinsky se mračí. A jaký teprv jízda lesk a třpyt,

že trudno zraku na ni popatřit! Tu zlaté kyrysy na slunci hrají, tu skví se přilbic divné hřebeny, s nich žíní sáhodlouhé hřívy vlají

i palaš blýská z pochvy tasený. Až po zemi se vlekou ostruhy bot jízdeckých, jež pevně pod pažemi jsou přivázány dvěma popruhy,

neb – volné příliš – svezly by se k zemi: jen do půl holeni v nich noha sahá, ač popruh téměř ke kyčlím je tahá. A bujně skáčou dragounů těch oři,

jež z nedostatku koňstva opi tvoří. Král s generalním štábem v čele temu hrá duhou, krásy bohatýrské div; na lesklé pásce v pouzdře vkusném jemu

po boku visí polní perspektiv – ten kdysi z lóže stíhal nožky luzné, teď zasvěcen je Marta službě hrůzné. Jak mračno zkázonosné středem lesů

voj valí se; kol třepotá se v děsu roj papoušků a prchá s pustým skřekem před bubnů rachotem a polnic jekem. Ač statně sobě vojsko vykračuje,

přec jde to zvolna; k rychlé chůzi rovné až dosud opů noha nestačuje a svízele jim zmáhat nevýslovné: tu podrost hustý v pochodu jim brání,

tam šik se boří v bahna, plísní skrytá, rve trní uniformy, přilby chytá houšť úponek, jež nad cestu se sklání, přes kořeny též mnozí klopýtají,

a nejvíc ti, kdož úkol ořů mají, dragounů těžkých trpí od nákladu – takž jízda zůstává za vojem vzadu. I živočišstvo nepřátelské všade

armádu stíhá, osidla jí klade. Tu obrovský roj mravenců jí v křídlo vpad lítě, trýzní je jak steré šídlo, pijavky hrozné na nohy se věsí,

tam zasyčení hada předvoj děsí a zde voj bázní trne, že snad chová zjev ještě strašnější houšť bambusová. Když přešlo slunce půli dráhy denní,

v tom lesním okresu, dřív nepoznaném, kdes táborem si lehli unaveni. Král s generály pod vysokým stanem (ten arci pouhým obrysem byl stanu,

jsa malován jen v jednu plátna stranu) měl poradu o dalším války směru; i snešeno: zde zůstat ku večeru, pak nočním pochodem ve tlupě trojí

zbojníky sklíčit; pravé, levé křídlo obejde tiše Vindragupty sídlo; střed rovně půjde; pak se všichni spojí kol nepřítele v řetěz neprostupný –

tak v léčce uvázne ten zloboh zpupný. Co k noční chůzi spánkem voj se sílil, král v dumách velkých bdící čelo chýlil; to sláva, schýlená ku svému synu,

zvěst šeptala mu nesmrtelných činů a jejích křídel bleskotavých vlání se dotýkalo žhavě jeho skrání. Tak ještě dlel, když noc se snesla shůry,

noh obrovský, a po pralese šírém lakotně rozestlala peruť chmůry. Tu probudil se tábor bubnů vírem a tři hned oddíly ve trojím směru

na pochod vydaly se v nočním šeru. Střed s králem táhl rovnou cestou k cíli, šel ostražitě, stanul každou chvíli zvuk podezřelý zbádat bystrým sluchem

neb rozhlednout se v lesním temnu hluchém. A prales hrůznou tvářnosť na se bral: plášť temnoty své strašidelné cípy střel kolkolem a kam ve stromů val

luk měsíce slal stříbrné své šípy, vše měnilo se v ruchu divotejném jak oživeno nočních duchů hejnem: ty listů vějíře a zdobné shluky,

teď postříbřeny skvostně luny svitem, se zdály chvíti kyvem tajné ruky a ve klenutí stromův obrovitém rej stínů titanských se divně míhal,

suk – děsná tvář, k ní svlačec pustá brada, i kořen křivolaký, změněn v hada, leb ohyzdnou na hnusné šíji zdvihal. Kdes temnem svítí ohnivé dva zory –

to noční lezoun, číhající lori. A můry veliké se vzduchem chvějí i netopýři ve příšerném reji. Šum, ševel, praskot vojsko leká časem

neb krev mu stydne dalných dravců hlasem. Však mlčí-li ty zvuky zlověstící, tu slyšet sotva kročej šelestící: tak opatrně, beze všeho ruchu

voj táhne, roven karavaně duchů; tu nezní zbraně zazvonění žádné, vše tají dech a tlumí nohy šlapot, a ticho hrobové nad vojem vládne,

jímž ozývá se jenom zubů klapot. Hle! strom tu mocný nízko větve klene velkými plody tu tam obtížené; jak svůdně visí s nich ta sladká tíha!

Již slina v ústech opičích se sbíhá a předvoj chvátá ku slibnému stromu – leč jakby náhle stižen ranou hromu, ucoufnul, ztrnul, zděšen prchá, padá

a s pokřikem se trhá šiku řada: neb ovoce hu! v letouny se mění, již visevše tu v opozdilém spánku za nožky dráp, kol těla křídel blánku,

jak svislé plody byli k pohledění, však nyní k divým nočním rejům šíří nad vojskem šerá křídla netopýří – – Ne, dále nechci líčit strasti různé

těch slavných pochodů, té noci hrůzné. Chci jeviti teď věci, jež se dály ve Vindragupty zlého hlavním staně, to na titanské oné banyaně,

kde sídlil s lájí, která prchla králi. Tu přijal Vindragupta plesnou řečí: „Mnou stínové vám slavných předků vděčí za velký čin. Již pozírali v hoři,

jak hubí vnuků ruka pohrdavá jich svatý odkaz, cizotě se koří. Však zvítězila mysl opů zdravá a brzy bohdá vzejde krásný den,

kdy rod náš všechnu lidskou cetu smete, jíž z choutky bláznovské byl ověšen, a prales opět čirým opstvím zkvete. Vás vítám, první posly doby lepší.

Nech roj náš volný v úponkách zas křepčí, zas jezme, co les rodný chystá k snědku, a lezme nazí mravem krásným předků. Pryč s každým návykem a sledem cizím,

zas ve všem osvojte si opský mrav, v mém opství pravém, netknutém a ryzím před oči každý zrcadlo si stav, v čistého opomilství vroucím žáru

svou bytosť očisťte všech lidských škvárů.“ Pod jeho dozorem hned příští den řád opičí byl ve všem prováděn. Po větvích, svlačcích lezli pilným cvikem,

noh, v botě ztrativších svůj bystrý hmat, zas učili se hbitě užívat a pronášet se správným opím kvikem, tvář v nezkažených opích šklebech měnit

a v ryzím duchu opičím chrup cenit; ba, ocas též si znovu nalepili, by ve všem praví, řádní opi byli. Když padl některý do lidské role

a začal kroutit po švihácku bokem neb advokátsky chytře mžourat okem, básnicky usmívat se v sladkém bole, hned soudruhové kárali ho štilci,

že taká věc jen sluší odrodilci. Ba opství své tak do krajností vedli, že po rukách jen lezli, nohou jedli. Jak líbezně po celodenním cviku,

až po krk plni durianů, fíků, pod hvězdnou klenbou nebeského dómu na vonných větvích košatého stromu v sen klesli, plný divné lahody,

na volných ňadrech matky přírody! Leč z jitra všechny vyburcoval ze sna křik, polnic hlahol, bubnů vřava děsná. A v leknutí když popatřili dolů,

vstříc zasvítil jim hrozně v záři ranní, jak obrovský had lesklý v těsném kolu je obmykaje, řetěz smrtných zbraní. Kamkoli poděšeným spěli zorem,

pás peřestých se vlnil uniforem, zřít bylo přilby, pušky, šavle, kopí a bojechtivé obličeje opí. Jen stěží Vindragupta uchlácholil

strach tlupy svojí. Zosnoval pak čile plán obrany a zbraně vhodné volil – byl věru důvtip barbarský v tom díle. Fík indický, v němž zbojci měli skrýše,

kmen obšírný pjal do veliké výše a spoustu silných větví, listí husté v koš gigantický přeširoko stlal a z dolních větví výhonky zas tlusté

jak pilíře a sloupy sesílal; ty, v půdě kořeníce, zase vzhůru výstřelky slaly a tak vůkol pně kořání vzdušné tkalo malebně

přemnohou divně propletenou šňůru v houšť neprostupnou, po níž ještě kolem směs úponek se pjala sličným stvolem. Tak celý strom byl přirozenou tvrzí.

V té houšti, neviděni, zbojci hbitě až k zemi sklouzli s výhonkové sítě a s oblázky v koš vrátili se brzy, k těm natrhali stromu plody rudé,

a čekali, co dál se díti bude. Na pokyn králův ztichly bubny, rohy a jeho hlas jen zahřměl na zlobohy: „Ač smrti propadli jste podle práva,

přec milosť má vám ještě volbu dává. Hned sestupte a kajicně se vzdejte, slib poslušnosti věčné vykonejte neb jisti buďte, až srub tento ztečem,

že zahynete všichni pomsty mečem!“ Leč zarputilý vůdce povstání odmítnul milostivé vyzvání. Jen mlčky odmít’, zpola listím skryt;

leč odmít’ způsobem, že propuk’ hlasně hněv hrdin dole a že nastínit jen způsob ten je nedůstojno básně. Ha, jak se rozlítil teď opů král,

jak zuby zaskřípěl, jak zor mu vzplál a ku svým obrátil se prudkou řečí: „Nuž, moji věrní, sáhněte již k meči! V boj chrabrý sláva nesmrtelná kývá,

duch vzdělanosti naše zbraně světí, dnes celá Evrópa se na nás dívá. Nuž, hurrá! Na barbary! K předu, děti!“ Jak za příboje, když se moře zdýmá

kol výspy strmící, vln stádo valné blíž valí se a tepe v boky skalné, výš věží se a pěnou kypí, hřímá: tak za rachotu bubnů, polnic vřesku,

za křiku hněvného a zbraní třesku voj opů zevšad k banyaně bije. Leč těžká strůj a k běhu slabé nohy dost činí spoust: klopýtá pěšec mnohý

a přeseň jezdec klesá oři s šíje; tlum zmotaný těl padlých zemi kryje a z hromady té pestré semtam čouhá tu bota s ostruhou, tam pika dlouhá.

Než „dále!“ kníže volat neustává a blýskající šavlí u před mává. Jak sám bůh války, strmí na svém oři, tvář plane bojovně, zrak bleskem hoří,

chlup dlouhý rozcuchán vlá kolem čela, skad rozruchem se svezla čáka skvělá. A k stromu za ním chvátá v bouřném kruhu voj zadní přes chomáče kleslých druhů.

V tom z hustých listů ohromného fíku, jak zhoubné krupobití z mračen tmavých, sprch’ nenadále v davy útočníků dešť oblázků a plodů červenavých.

Voj coufnul zmaten; s boulí, mukou vřeště, op mnohý prchá z třeskutého deště. A „raněn král!“ se rozlehlo tou vřavou. Plod banyany zasáh’ velitele

a rozplesknuv se na velebném čele tek’ do zraků a tváře rudou šťavou. Vše prchá teď jak voda jarní strží, nic pomatený útěk nezadrží;

až mimo dosah nepřátelských střel voj rozbitý se znovu shromážděl. Zde ku poradě vážné pod svůj stan sbor vojevůdců svolal Hanuman

a tlumočil svůj zármutek i hněv: „Ó, že jsme v lodi nenašli též prachu – což jedním výstřelem jak hrstku plev bych rozprášil to hejno kuřiplachů!

Než s pikou, šavlí, kterak na ně jíti? zde spára v naší strategické síti.“ „Vím radu, králi,“ Bhandragura vece. „Zbraň, obtížný též oděv složme s plece

i břímě obuvi, jež poutá nohu; pak vyhrňme se rázem k banyaně a bleskurychle zlezme po lianě tu vzdušnou pevnosť; hlavou ručit mohu,

že přesnadno tam přemoc naše zhubí ten hlouček pouhými jen pěsťmi, zuby.“ Král, vyslechnuv řeč jeho s temnou lící, naň upřel pohled přísně kárající:

„Ó žel, že ze tvých, Bhandraguro, retů mi slyšet návrh taký, na úkor mé říši vzdělané a v posměch světu! My nahých barbarů jdem trestat vzdor

a nazí sami vyhrnem’ se na ně? Rci, k čemu jsou pak uniformy, zbraně? a pátrej v lidstva historii celé, zda v bojích plemen vzdělaných se stalo,

by pravidelné vojsko nepřítele – ó hrůza! – uškrábalo, ukousalo!! Že v zápětí trest nejde slovům tvým, jen děkuj zásluhám svým dřívějším.“

Pln studu Bhandragura v kout se plížil. Rty jeho soudruhů strach dlouho klížil, až posléz jiný z náčelníků řady té odvážil se ostýchavé rady:

„Strom opanovat nelze a ti chámi sestoupí sotva, by se střetli s námi, jak zákon války osvícené žádá. Nu, myslím, v takovémto stavu věcí

že v pochvu skryjí meč i lidští reci a diplomacie své nitky spřádá. Mním, kdybys po zánovním kalmuku těm lotrům slíbil, bude po hluku

a za některý z šarlatových fraků, jež blýskají se zlatem ve tvé šatně, sám Vindragupta – znal bych mluvku špatně! – dá sobě srubnout ohon bez rozpaku –“

„Dost!“ kníže zvolal. „Rada pěkná tuze. Mám za vše pokořit se této lůze! Svou šatnu okrásti, tak dosti chudou! A dám-li těmto zbojcům po kalmuce,

den každý vzplane nová revoluce a za týden v mé šatně laty zbudou. Ne, všechnu chabou poddajnost si hnusím, jen vítězem z té války vyjít musím.

Je dvojí vítězství: tož hmotné, mravné a toto víc než ono jesti slavné. Je volím si. Než před každičkým činem vždy třeba zkoumat, zdali tak se děje

či dálo v osvíceném státě jiném, a velkým vzorům vstoupit do šlépěje, vždy konat jen, co v Evropě se činí, cest vystříhat se, po nichž nešli jiní.

Kdys Žižka, slavný vojevůdce slepý, na Prahu zradnou chystal krutý trest a juž ji sklíčil puškami a cepy, však sželelo se mu té kněžny měst

a krve bratrů; ztlumiv zlobné vření, dlaň železnou jim podal ku smíření. Jak Žižka ten – smím přirovnat se k němu – i já chci připnout uzdu hněvu svému.

Nejkrasším vavřínem své skráně halím: vítězstvím nad sebou! Mstu soucit plaší; ti tam, ač zbloudilí, jsou bratři naši a bratrovraždou meč svůj nepokálím.“

Hlas jeho chvěl se, v líce slzy tekly; i vůdců rysy bohatýrské měkly. I vyšel z houští v důstojníků roji, by zbojcům hlásal velkodušnost svoji.

Než Vindragupta hanou vítal jej: „Jen dále znovu pro výprask si spěj! Chceš zkusit podruhé, co hněv náš váží, co síla volných, pravých opských paží?

A kdybys ved’ co písku takých sket, byť ve zbrani šel s tebou celý svět a kdyby celý vesmír – –“ Hrůzou siný v tom utichl, zrak upřel do houštiny

za vojskem královým. A stejným směrem vzhled’ tisícerý opí obličej – Dvě strašné hvězdy svítily tam šerem – Jak vylíčit mám příští chvilky děj?

Zřel’s častokrát, jak náhlá vichřice zadula prudce na podzimním luhu do spadlých listů, pírek směsice; směs pestrá divě zatančila v kruhu;

s ní prachu mrak jak dýmu sloup se vznes’; vše vířivým pak vzletlo kotoučem a zalehlo do větví stromu kdes – a dole jako umetena zem:

Tak valná spousta královského voje, pěšáci, jízda, různé stejnokroje, v ráz pomísena jedním pestrým tlumem, ve zmatku chumelíc se s jekem, šumem,

zbraň odhazujíc, přes dlouhaté boty v úprku padajíc, přes pochev hroty, v před k banyaně ochranné se hnala, a po výhonkách svislých do vrchole

armáda celá mžikem vyšplhala. Za chvilku bylo pusto, prázdno dole; jen výzbroj všelikou tu zříti různo, zde přilba plá, tam palaš svítí hrůzno,

bot hojně zříš tu, střapce, fábory i bubny, polnice a prapory. Však za to banyany vrchol širý kol do kola se pestří bohatýry;

tu s větve splývá hrozen granátníků, tam bez bot kyrysník na svlačci visí lbí holou dolů; s lesklým listím fíku třpyt epaulett a chocholů se mísí

a zevšad hledí oči hrůzou sklenné na jedno místo lesa vytřeštěné. Ztad nyní vyšel kníže indských šelem, mohutný tygr. Obraz hrůzné krásy

s tím ladně protaženým plavým tělem, jímž ozdobně se vinou temné pásy; příšerně zrakem topasovým blýště půvabným chodem bral se přes bojiště

v zatáčkách lepých kroutě na vše strany svůj ocas dlouhý temně proužkovaný. Tak mimo strom se plížil v husté trávě, vzhled’ k opům jednou jen, jak pohrdavě,

pak zmizel opět v bambusovou šeř, snad větře slibnější tam kdesi zvěř. Však dlouho ještě, hrůzou ztrnulí, na stromě opi strachem hynuli.

Až teprve, když věstil dálný řev, že opět bezpečno, do ztuhlých žil zas vproudila se živná, hybná krev a rozmysl se v čelo navrátil.

V tom krále jásot zazněl s vrcholu, kde seděl jízdmo na vyčouhlém suku: „Tvrz dobyta!“ „Hurrá!“ křik jeho pluků mu odvětil ve plesném hlaholu.

Hned na povstalce udeřil voj vzteklý, jimž nepomohla nyní střelba plitká; jen krátko zuřila ve větvích bitka a přemožené zbojce dolů vlekli.

Byl jásot veliký, jak vojsku sluší po takém vítězství. Leč slávy šum mocnáři neopojil velkou duši: trest prominul kajicným rebellům,

i Vindragupta přijat na milost, byv jenom odsouzen ke chvostu ztrátě – tak poslední kles’ ku barbarství most, stín poslední v tom osvíceném státě.

Řeč lidská příliš chudobarvá jest, by vhodně vylíčila slavný vjezd, jímž král se vrátil sídelnímu městu: jak spoustu kvítí sypaly mu v cestu

opičky vystrojené v oděv bílý; jak před palmovou pyšnou slavobranou purkmistr řečí pracně studovanou všem způsobil slavnostní dlouhou chvíli;

jak mračny zvědavců se tměly střechy a špalír v ulicích se pestřil cechy; jak slávy voláním se země chvěla, všem slza nadšení se v očích skvěla,

kdy vjížděl Hanuman a blahosklonně na všechny strany rukou, hlavou kýval, an přes plece až po kotníky koně obrovský věnec bobkový mu splýval

i dvojí drahá stuha atlasová, v nichž zlatem třpytila se chvály slova – na jedné: „Božská Fiametto, dík!“ a na druhé: „Tvé nožky nevolník.“

Za králem hrdě bral se pestrý šik, na přilbách zeleň palmového mlází, květ orchidejí věnčil hroty pik a pušky, hrozící jak sluje zkázy,

i prapory, v jichž středu vzácný plen – chvost Vindragupty – k žerdi připevněn. A téhož dne kotillonových řádů déšť bohatý se snesl na armádu.

Vlastenští pěvci lýrou neunavnou čas dlouhý opěvali bitvu slavnou, a pedagogů loyalní zápal rád, jako jinde, látky té se chápal,

by o vítězném králi do čítanky cpal štědře vzletné básničky a články – což opíčatům útlá prsa děcká vždy rozvlnila pýcha vlastenecká,

když čítali, jak chrabrý mocnář jejich s udatným vojskem bitvou krvavou, jíž neshledá se rovné v lidstva dějích, své jmeno pokryl věčnou oslavou,

jak útokem, jenž zatřás’ širou nivou a zděsil všechny tygry pralesa, nad Vindragupty tvrzí přestrašlivou svůj prapor hrdě vztýčil v nebesa!