VII.

Na led! Na led! Jaká radost! Jaroslava čeká juž, brzo-li se uchystána objeví též její druž. Krásně po ztepilém těle drahé šaty splývají, kožešina vzácná všude vlní se jim v okraji,

rukávník též jemných čupřin ručkám slouží za příkrov( zavěšen se s lokte houpá lehkých bruslí třpytný kov. Bílá srsť i hrdlo chrání zčechraná jak prašný sníh, a z ní tvář, na jejíž vděky mrazík purpur broskve vdých’

a kol níž se vlasů měkkých vlní světlé ručeje, vyhlédá jak úsměv jara z opozdilé závěje. Pod hrdlem pak z toho běla kožešiny huňaté blýská drahý šperk jak jiskry sluncem v sněhu rozžaté.

Jan po vzácných těchto vnadách zrakem těká v obdivu, mluvě s ní o husté mlze v holých větví pletivu, pod nímž stojí spolu v sadě, o městě a venkově a jak jinak řeč se spřádá v zábav zvyklých osnově.

A přec nejvšednější slova mládci jak sfer hudba zní, když úst drahých sladký hlahol kouzlem svým je naplní a v let pozdních ještě hluchu prostou frází známý hlas časem zazvoní nám v uchu jako z dálky vábný vzkaz.

Opodál od brány zámku Jiří také zrakem tkví na tom vzácném dívčím zjevu( slastný proud mu nitrem chví, jakým ztápí mladé srdce spanilosti ženské květ. Však již poodvrátil zraky, pohasnul v nich blahý vznět:

Pravil si, že pro tu růži nejvzácnějších země vnad nehodí se jeho sudby zasmušilý, chudý sad, a pak domníval se čísti v obou zářném pohledu víc než lhostejných si lidí bezvýznamnou besedu.

Zatím v prostých šatech zimních také Běla vychází( před zámecký širý průjezd ještě máť ji provází Jiřímu tam opozdilou omlouvajíc v úsměvu: „Ještě cosi spravovala na svém lepším oděvu –

však i na tom krásy málo( pravá Popelka je vám z vlastní vůle. Šaty nové měla dostat k jmeninám, ale peníze jen chtěla, a radš loňský zimní šat lecjak přešívá – leč těžko staré v nové předělat.

Inu, skrblice je pravá, nejsladší jí hudbou as, když zas nový zlatouš mísí k ostatním svůj zvučný hlas.“ Zasmála se Běla žertu( ale chudý v pravdě byl sivý šat, jenž prostým vkusem její útlé tělo kryl,

stála vedle druhé hezčí, vyzdobené děvice jako všední kvítek polní vedle pýchy květnice. Provázen jsa staré paní ještě vlídným pokyvem mladý čtverolístek zmizel v dechu mlhy šedivém.

V noci sníh se přestal sypat, silný vítr krajem dul, ale z jitra v utišení mlhy houšť se snesla v důl, na několik jenom kroků pronikal tou clonou zrak, dál jsi zřel jen postav stíny, ještě dál jen sivý mrak.

Tajemný byl půvab, divný, v tomto vzdušném předivu, které víc neb méně krylo všechno v matném šedivu, nejblíž průhledná to pára, o píď dál jak zhustlý dech, zříš, jak se to klubí, vlní v lehkých mlhy přadenech,

pak to splývá o krok dále v houstnoucí vždy stínů šeď, a dál kolem neprůhledná jako z dýmu vzdušná zeď( jenom východ v šerou přízi slabého tká světla pruh, a cos nejasně tam kmitá jako rudý slunce kruh.

Jinak jeví se jen slabě, hledíš-li v ten šedý taj, postavy neb stromu obrys, jakbys v stínů zbloudil kraj. Od vesnice stranou šíro veliký se rybník táh’, z kraje dřevěný mlýn starý nejasně v těch tanul m’hách

pod topoly vysokými( na břehu též lavice stála prostá, kůly s prknem. Tam hned spěly děvice a než průvodcové došli, Běla v rozlet veselý již si hbitě okřídlila nohy třpytnou ocelí.

Hůře bylo Jaroslavě, jejích bruslí řeménky spletly se, tu obou mládců setkaly se myšlenky, však než Jiří k činu dospěl, Jan už poklek’ rychle k ní, pomáhaje utahovat k nožkám jemné řemení.

Kradmo od příjemné práce zraky na líc její vznes’, v nížto spatřil veselosti, rozpaků i studu směs, kol níž z temných čapky čupřin v jasnohnědém pramenu vlasy zvlněné se stlaly po kulatém ramenu(

a zas k nožce sklopil pohled, v botku těsně upjaté, nad kotníky s úzkým lemem kožešiny huňaté – zachvěly se jeho ruce, prochvěl hrudí slasti proud a duch zaplál ohněm náhlým, jakby jiskra padla v troud:

opojen byl čarokrásnou hudbou tajných duše strun, kterou jedinkrát jen slyší v blahém jaru žití jun, divuplnou poesií, kterou plodí všední pud, jak by leknín běloskvoucí vzpjal se nad bažiny rmut.

Skončil úsluhu a dívka vstavši zašeptala dík. Bruslemi též vlastní nohy zbystřil její pomocník a chtěl podporu jí skýtat( avšak byla mistryně, že jí sotva letem stačil po ledové hladině.

Po Běle však darmo v mlhu Jiřího se noří hled( jenom dvojí lesklá rýha značí v ledu její sled. Sám jen tedy krouží plochou, hledě, jak se z mlžných clon jeví střídavě a mizí obou druhých plesný hon.

Jak dvé vážek jasnokřídlých, když se kmitá nad tůní, mizí v houští šer a hned zas v plném září výsluní, mžikem v předu ta, zas ona, chvíli každá v jiný směr, střetají se, rozlučují, v ustavičné změně her:

tak Jan s dívkou stíhají se v rozmanitých zápolech, k sobě, různo, kolem sebe v ladných krouží půlkolech. K tomu škádlivá zní slova, vesele jich zvoní smích a střet očí zářných jeví souzvuk srdcí radostných.

Jiří mrzut oddělil se( dále do mlh letě sám, s hlavou svislou neveselým oddával se myšlenkám. Dětství siroby a nouze táhlo chmurou jeho dum, v němžto nikdy teplým kouzlem neobjal ho rodný dům,

nepřivinul otec k srdci, k horoucím ni matka rtům. Poznal vše, čím jinoch strádá, jenž se dere k výši chud, ponížené hrbení se, žebronění, kondic trud, odříkání v plesu vůkol, v podstřeší kdes těsný byt,

suchý chléb a kamna chladná, matné lampy pozdní svit, kaváren též pozděj’ vnadu, hospod pustý hluk a kouř, posléze i hrubých vášní první rozpoutanou bouř – málo douškův ušlechtilých skutečnosti skytla číš,

v knihách jen a fantasii duch se vznášel v jasnou výš. Ale rmutem, bojem všedním zhořknul juné duše kvas, oheň ponurý a divý kmital z temných dlouhých řas, kolem rtů vil trpký úsměv se světem i sebou spor,

bílé čelo vzpínal hrdý proti společnosti vzdor. V zasmušilé tváři jeho tajemné to zášeří, hlava pnoucí se tak vzdorně v roji černých kadeří, přivábily k sobě Jana( zvláštní, cizí jemu vděk

toho zjevu pošmourného k Jiřímu jej mocně vlek’. On sám hladkých, zdravých lící, v modrém oku jasný třpyt, hlavu plnou krásných vidin, v srdci prostý, jemný cit, vzrostlý v dostatku a klidu, prostřed milých zjevů jen,

snící o světě a lidech poeticky vábný sen, přichýlil se k protichůdci, jehož oka mrak i žeh vnášel kouzlo jinorázné v oblasť jeho snů a něh. Přátely se brzo stali( častý rozpor náhledů

jenom vábněj’ oživoval jejich družnou besedu a přes různé směry, cesty jeden stejný prapor vlál nad mladými jejich čely – prapor s heslem: V před a dál! Leč teď Jiřím šlehlo málem cos jak proti druhu zášť,

když jej viděl s dívkou mizet v mlhy muslínový plášť, jímž jen obrys jich se míhal jako dvojí slabý stín( myslel si: Proč jemu život schystal růží plný klín a mně s pelyňkem jen trní? A jen boj mi kyne dál.

Proč duch jeho jest jak motýl, by jen medy květů ssál a jen krásy obletoval, v nichž se povrch světa skví, kdežto mému skepse hloubná dána v trpké dědictví?! V tom již náhle z mlhy před ním protější se zjevil břeh.

Les tam šeří se a bělá, s hojným sněhem na snětech, baráček zde doškem krytý, jako stařec křiv a šed, nade schůdky malým oknem hledí k vodě ztuhlé v led. Na schůdkách se třpytí cosi – hle! to svítí bruslí kov,

Bělou zůstaven, jež vchází pod nizoučké chaty krov( skoky kol ní radostnými chundelatý starý pes jeví zřetelně, že slečna poprvé tu není dnes. Pyšna není – Jiří soudil, zpět se nesa hladinou –

Ostatně spíš na vsi hluché hráze kast se pošinou, a snad švadlenka tu bytem, která obnošený šat, o němž vyprávěla matka, pomáhá jí přešívat. Šetrnou as Martou Běla, hospodyňky bude vzor,

kuchyně a spíže dbalá, méně hledí na úbor, pěstí drůbež, schrání vejce, umí smlouvat do krve a po dlouhém čase maní k četbě sáhne teprve... Leč tu jako na obranu z paměti mu vytanul

onen pohled, který včera vstříc mu náhle zaplanul z jejích očí rozjařených v nadšeném jak souhlase, když se utkal s otcem jejím v zásad prudkém zápase. V dumy jeho zavzněl nyní smích a hovor veselý,

Jan to s Jaroslavou opět z mlhy k němu letěli, a zjev rozkošný té dívky znovu cele spoutal jej, zastínil jak slunce lunu Bělin skromný obličej. Však již tato před nimi též zjevila se z mlžných clon,

které začaly se trhat v cárů vzdušných spěšný hon, z nenadání prchající této sivé změti klín vydal v obdiv Hasenburku zasmušilý, hrdý stín, strmící tam velkolepě dvojí věží do nebes,

na úpatí posněženém přitulenou k němu ves( prosvit’ vrchol Milešovky – teď i jiných spousta hor již až k Bezdězi moh’ volně dvouhlavému letět zor – poslední též na východě rozplynul se mlžný cíp

a tam zasvítil v kraj vůkol bílou kaplí šedý Řip. Jaký pohled! Kraj to krásný! – pravil Jiří bezděky, rozjasněným obhlížeje zrakem prostor daleký. Divukrásný! – Jan mu svědčil – Znám jej z dětství( přece však,

za čas vidím-li jej znovu, vždy tou krásou zpit je zrak. Jediný jen pokaždé mi vnady tyto kalí stín: cizoty že stal se tvrzí hor těch modrých vábný klín. Ah tak – pravda – nevzpomněl jsem. Cizincem tam nyní Čech.

Ztraceny jsou krásné hory – však co platen každý vzdech? Z koruny nám staroslavné stejně urván mnohý skvost( však stesk nechme po minulém, hajme sobě přítomnost! Nesouhlasím s tebou. Pravda, těžko zpět je dobývat

skvostu každého, jenž kdysi násilím a lstí nám vzat( však ten v koruně tkví dosud, cizotou nechť zakalen – vše ty hory k nám se hlásí samým zvukem již svých jmen. Dobývat? – Snad s mečem v pěsti? Ale kde ten vzíti meč!

A pak – mocí surovou bys oněm hodlal bráti řeč, která nyní jejich rodnou, již měl otec juž a děd? Toť bys jenom starou křivdu novou křivdou splatil zpět. Dalek násilné jsem choutky( aby kraj ten – žádám jen –

znovu věrně přilnul k celku( jemuž téměř odcizen. Což by nemoh’ v této zemi dvojí národ svorně žít jako v Helvecii šťastné? A zdaž bezprávím je snít, že náš jazyk tam se vrátí, ne snad jařmem, okovem,

ale prací rukou pilných, v mírném boji duchovém? A zdaž národní to práce nejvyšší jsou úkoly, by zas v tom neb onom koutě zněly české hlaholy? Zvětšit rod náš přeběhlíky? Po mém soudu třeba spíš,

přestat v sobě, vnitřní sílu, vnitřní cenu vznésti výš. Hle, co nových dum se tlačí na Evropy vetchý prah – k těm se hlasme, spějme v šiky všelidských těch velkých snah! Národnosti věc a řeči ustupuje v druhý řad –

pěstujme ji, nenechme však pro ni zpustnout celý sad. Promiňte, že v boj se mísím. Ale z vašich slov se vryl břitký osten v moje nitro. Včera, kdy jste křivdu bil, kterou sobství pod zvetšelých řádů páše ochranou,

když jste káral z vad a hříchů společnost tu prolhanou a řád světa nový hlásal, v duchu svědčila jsem vám – těm bych vítězství též přála ušlechtilým myšlenkám. Avšak aby pro ně ustoup’ v druhou řadu, trpěl snad

onen cit, jenž tkví mi v srdci přehluboko, jenž mi svat – ne, ó ne! Zdaž nechám klesnout v rumy otce svého dům, hynout svoji máť, bych mohla sloužit cizím tisícům? Ajta, vlastenka tu švarná! V její ruce spanilé

zbraně své již odevzdávám, ustupuji přesile. Z vlastenských teď luhů květných k bruslení se vraťme zpět – Proč se pod tím vlastenectvím divně tak tvůj křiví ret? Proč tak hrdě ironicky přimhuřuješ nad ním zrak?

Což ti vlast a rodný jazyk směšně malicherný brak? Zvolna, brachu! Víš, že také věrně k rodu svému lnu, jen že střízlivěji hledím ku pravému věcí dnu. Ale zhnusil se mi prázdný vlasteneckých frází šum,

neklaním se ošumělým divadelním praporům. Možná – leccos ošumělo... Ale málo váží přec, zda se otřel způsob vnější, slova zvuk – když svata věc? Pravda, dlouho již nám vlaje jeden prapor nad hlavou,

v boji střepen, již se pokryl místy plísní černavou, však proč hledět na pobledlé sem tam zlato stuh a cet? – idea přec stále jasně září nám. A hleď jen v před: ještě vztekle s vojskem valným odvěký nám hrozí vrah,

doposud jsme v horkém boji, každý zdravý sval v něm drah, jediné tu budiž heslo: napřed tuto skončit seč, boj ten hlavní za svůj život, za národa byt a řeč, a když státi bude jistě, rovný, volný jiných druh,

k jiným potom vstupme pracem ve spolčených plemen kruh. Však ni při tom není třeba, zapřít oněch jiných hvězd, které svítí člověčenstvu k metám jasným příštích cest – V tom se hovor skončil rázem, neboť bez účasti v něm

Jaroslava v pravo, v levo mnohým smělým obloukem unikala, blížila se rokující skupině, až pak vesele se smějíc vjela přímo mezi ně. Tu již konec bylo řeči( všichni nyní pospolu

oddali se celou duší bruslařskému zápolu, za rozmarných her a půtek – brzy tanec bruslí v led hustou křivek spleteninou vyryl nesčíslný sled, jakby kreslila čís ruka démantovým prstenem

hříčkou rozmanité rysy v okna čtverci skleněném, kruhy, oblouky a přímky, písmen kusé linie, arabesky fantastické, divné manuproprie, až pak hry se nasytivši, pokryje ten různý tvar

spěšně hustou klikatinou, mračnem ledabylých čar. Syt i mladý čtverlist honu na perutné oceli – všakť jim odpoledne nové v saních kyne veselí! Vracejí se. Prosta mlhy nyní širá krajina

sněhem blýská se a v dáli horstva vzdušná vidina.