VII.

Nad sítěmi mladý rybák sní, k ňadrům vzdychavým tvář bledou chýlí, hledě tam, kde v tůni jezerní z modrých vln se vypíná hrad bílý.

Praví báj, že zakletý ten hrad chová kněžnu krásy nevídané; s cimbuří tam postať lunných vnad míhá se a vábná píseň vane.

Darmo však se náruč po ní pne: uzamkla ji ruka čaroděje na dva klíče zlaté, kouzelné a ty klíče vmetla do peřeje.

Vidí rybák řízu bělostnou větérkem tam na cimbuří vláti, slyší z dáli píseň milostnou – touha vířivá mu srdce chvátí...

Marný stesk mu rosí víčka lem – – S těžkým povzdechem se chopil sítí – avšak hle! co vlhkým pletivem jako rybek zlatých dvé se třpytí?

„Oh, to ryby nejsou!“ – zavýsk’ jun – „Jsou to klíče zakletého sídla!“ Schvátil je a mžikem hbitý člun nad ním rozepjal svá bílá křídla.

Pod perutí touhy vichřivou letí k zámku po jezerní pláni, v jejíž vlnu modrojiskřivou snivý soumrak růžový se sklání.

A kol na zářivou hladinu tisíc terčů zelených se noří, na každém z nich kvítek leknínu jako kahánce plam bílý hoří.

Po leknínech v luzném mihnutí ruka rusalčí tu onde sáhne a tlum sněhobílých labutí na otěžích zlatých loďku táhne.

Ze zámku pak mládci v ústrety oblak bílých holoubků se spouští, hravé, ševelné jich třepety člun mu halí sněžných křídel houští.

A jak zámku jinoch blíží se, přes ohradu zeleň rudokvětá vodopádem plesným níží se, koberec mu z růží v cestu splétá.

Skočil hoch na mramorový práh před vysoké brány stříbrojasem a jen klíče kouzelné k ní vztáh’, rozletla se v ruchu sladkohlasém.

A vstříc jemu bílá ramena vznáší děva nevídané krásy, že jí hlava jeho zmámená k nohoum klesá v roucha zlaté řásy

a že jako se tvář cheruba vzírá v něžnou líc, již obestýlá vlasů měkkých světlá obruba zlatě pršíc na ramena bílá.

Ale hvězda zraku zářivá vábně tak mu kyne z řasy zlaté a jej k teplé hrudi pozývá, dvojicí vln svůdných povypjaté:

že ji schvátil a ret plamenný vtiskl na rtů vonné růžné kvítí, že se chytil rybák zmámený v kadeří těch zlatých jemné síti...

Plným douškem jinoch šťastný pil sladkošumný nápoj z lásky číše v sídle kouzelném, kde ručky Vil spřádaly jim z růží vonné skrýše

a kde hudbou sirén ukrytých ukolébán sníval čaruplně v měkkém zlatě vlasů rozlitých na bělostných ňader hebké vlně...

Tu kdys, probudiv se, po tichu z podušky té vnadné hlavu dviže, jak se vznáší motýl z kalichu lilie, jež posud spánek víže.

Vykradl se rychle po špičkách z komnaty a hradu k zářné bráně a ji, vystoupiv na vlhký práh, zavřel spěšně ve třeskuté ráně.

A pak bleskurychle otočil v zámku klíče – otočil je znova – z hloubi oddech’ – na člun vyskočil – odrazil se veslem od ostrova.

„Ach, vím nyní, proč jsi zatvořil bránu tuto, dobrý čaroději!“ zavolal a klíče ponořil v jezero, kde víří nejhlouběji.