VII.

Ještě jen dále pojď, k lesu mne vyprovoď, přitul se ke mně blíž, Liduško má!

Ztratíš mě za krátko, mé zlaté poupátko, najdeš až po letech, když pán bůh dá.

Ruku svou podej mi, ještě mne obejmi – už tebe v náručí nebudu brát.

Ještě dnes naposled slaďoučká jako med ústa dej zulíbat na tisíckrát!

S bohem, ty údolí, vesničko s topoly, ty stará kovárno pod jabloní!

Zvonil tam vesele do želez, ocele perlík můj – nikdy už nezazvoní!

Krásný květ uvadne, s jabloně opadne, kde jsem tě, Liduško, míval tak rád.

Až vyjdou hvězdičky jak z oulu včeličky, budu kdes v cizině pro tebe lkát.

Po řece, po stráni soumrak se uklání, do smutku šatí se louka i les.

Nikdy mi nezněly, Lešetský kosteli, zvony tvé truchlivě tak jako dnes!

Smutně šumí vítr do zelené chvoje, že mi s bohem dává potěšení moje.

Srdéčka dvě ryju s pláčem na kmen buku – a žežulka z dálí volá: kuku, kuku!

Pověz, žežulinko, zdali v brzkém čase srdce tady k srdci přitulí se zase?

Kdy tu opět blaze ruka stiskne ruku? A žežulka z dálí volá: kuku, kuku!

Dost již, milý ptáčku! Roků dvou je dosti v hoři pro miláčka, v těžké toužebnosti.

Ach, ty jistě neznáš rozloučení muka – A žežulka z dálí kuká jen a kuká.

Léta, dlouhá léta čítám s těžkým vzdechem – dřív ta srdce v buku obalí se mechem.

Ustaň! Srdce v ňadrech žalostí mi puká – A žežulka z dálí kuká jen, ach! kuká.

Neplačte, vy modré oči, však se brzy vrátím k vám! Kam jen moje noha vkročí, tichý lesk váš uhlídám;

pozdraví mne chrpou v žitě, jitřní hvězdou na blankytě, bude sílit ruce mé, by den celý

kuly, hřměly pro ty hvězdy překrásné. Zjasněte se, krásné líce, však vás brzy zlíbám zas!

Ať mil přejdu na tisíce, všude uvidím jen vás: vzejdete mi růží v sadě a červánkem na západě,

posilníte ruce mé, by den celý kuly, hřměly pro ty růže rozkošné.

Setři slzu, ruko měkká, však zas brzy stiskneš mou! Ať nás dělí sterá řeka, všude spatřím krásu tvou;

svitneš sněhem v zimním vání, konvalinkou v jarním tání, budeš sílit ruce mé, by den celý

kuly, hřměly pro to kvítko bělostné. Rozbalím uzlíček v bílém šátku,

dám ti ten prstýnek na památku! Když se ti zaleskne, srdce si zasteskne

po děvčátku. Zlatý ten prstýnek, perlička v něm, slzu ti připomeň

na líčku mém, smutnou tu perličku, hořkou tu slzičku před rozchodem.

Půjdu sem každý den v zelený les, usednu pod bukem na hustý vřes,

vzpomenu, můj milý, jak jsme se loučili s žalostí dnes. Vyhlednu z doubravy

jak smutná laň, povzdechnu: Bože můj, chraň mi ho, chraň kraj světa širého,

ať nosí měkce ho jak Tvoje dlaň. Zlatý, ach! prstýnek, perlička v něm –

vrať se s ním, hochu můj, brzičko sem! Jasně pak zasvítí, krásně se zatřpytí

před oltářem! Nuže, s bohem! Není pomoci – Ještě chvilku jen! Mně těžko tak! Hvězdičky už svítí do noci –

A má hvězda zajde v temný mrak. Jednou z mraku jasně vyskočí. Ještě políbení – Drahý můj! Ještě jedno – v čelo – na oči –

s bohem buď! Ach s bohem, pamatuj!