VII.

Strach a hrůza s žalem vládly všemu městu, k východu z té bídy nikdo neznal cestu. Když se z omráčení mysli povybraly, k moci státní nejdřív o pomoc se vzpjaly.

Ale vláda řekla: „Máte samosprávu! Není věcí státu potýkat se s ptáky – malou by tím získal po Evropě slávu a teď práci jinou máme pro vojáky.“

Svolána jest rada v této tísni kruté a tu náměstek, jenž řídil starších schůzi místo hlavy města ptákem zašlápnuté, hořce toužil z hlubin zármutku a hrůzy:

„Břímě strašlivé ach! osud na nás vložil, běda, že jsem dnů těch neblahých se dožil! Městu zářícímu po Evropě vnadou, v jehož zdech a věžích, šedých věků řadou,

všeho národa se děje velké zračí, neslavný teď konec hrozí nohou ptačí. Smetištěm se stane pýcha celé vlasti a náš vlastní hřích ji sklátil do propasti!

Důvěrně jen šuškat, vždycky dobré není, a zlo tutlané jen rozmahá se hůře – v ruchu veřejnosti, v jasné záři denní nebylo by klaté vylíhlo se kuře

a věc nebyla by k vědcům zabloudila, jimžto víc než pravda, lichá česť je mila. Není pták ten zloboh praještěrů zbytkem ani Kiviem – V tom opět důkaz jistý,

že ne všecka moudrost v umu vědců břitkém a že chyba hrdě nečíst belletristy. Byliť by se páni rozpomněli asi na českého pěvce, Ruské na Ohlasy,

na zpěv o Čurile slavném Plenkoviči, ptáku Velikánu Velikánoviči. Rod těch ptáků nebyl plodem fantasie, ale posud živ jest, obří vejce snáší

v Rusi široširé, kde se lecos kryje, o čem nesní ani v Pešti velikáši. Ó že nevnukla nám pravdu cyrilika, ó že nesnědli jsme, třeba bez mandátu,

nešťastné to vejce vskutku na salátu, než nám z něho vzrostla bída převeliká!“ Povzdech souhlasu se truchlým sborem kradl a tak hnětl všechny města osud bídný,

že dnes dokonce i vděčný návrh padl, aby odročili schůzku na dva týdny. Usnešením řádným zakončili radu, ba i provedli je – div to! – bez odkladu.

Město pyšnilo se bohatýrskou četou, švarných ostrostřelců pestrolesklým sborem ve válečném kroji s hojnou zlata cetou, s chrabrým pohledem jak vojsko pravé skorem.

Ti hle! obsadili vikýře všech domů kolem náměstí a jedním rázem všici zamířili pušky k obru na radnici, výstřel hromadný se rozleh’ třeskem hromu,

za ním druhý, třetí – spousty střel se ssuly, až jich zásoba jest do dna vyčerpána – leč ach! z krupobití nesčetných těch kulí žádná nezastihla ptáka Velikána!

Marně soustředili také na ptačisku – zaplašit ho aspoň – spoustu vodotrysků z nesčíslných hadic; koupel nenadálá hostu strašnému spíš lahodit se zdála,

klidně stál, v tu vláhu křídla prostíraje a jak blažeností oči přivíraje, až pak s perutí střás’ všechnu vpitou vodu na krov radnice a širém po obvodu,

náměstí se v rybník proměnilo pod ní a sbor hasičů se rozprch’ před povodní. Jiná mnohá věc ach! marně podnikána: Darmo snažili se chytit velikána

obřími, z lan lodních spletenými oky, marně líčili naň prudkých jedů žoky, darmo vyčerpala všechny vtipy svoje lučba s mechanikou na pekelné stroje,

proti nimž jen hříčkou byly všechny pumy, jež kdy nihilistů našly strašné umy – Všechny pokusy – žel! – byly bez užitku: Netvor lano trhal jako slabou nitku,

jako mandle zobal pumy beze škody, pytle utrýchu mu slavné byly hody. Až tu náměstek sbor starších svolal znova a v leb sobě buše, promluvil ta slova:

„Slepotou nás bozi ranili, ó bratři, a mně samému ta důtka předem patří. Vzpomněl jsem, jak básník opěval kdys krásně ptáka Velikána Velikánoviče,

ale zapomněl, jak bohatýr té básně zemi rodnou zbavil strašlivého biče: Dal se zašíti do tuří kůže zchytra a když dravý netvor sezobnul ji s lánu,

rek se dobyl mečem ze ptačího nitra a tím učinil též konec Velikánu. Toť i k naší spáse prostředek je pravý. Nuže, ohledněm’ se, bratři, po jonáku,

jenž dá sezobnout se obrovskému ptáku, břich mu rozpáře a tím nás bídy zbaví! Turů nemáme; však místo tuří kůže naše volská též nám posloužiti může.“

S velkou chválou návrh přijat celým sborem a svit naděje zas bleskl každým zorem. Prohlášku, ve květném sestavenou slohu, dali nalepit na každém ulic rohu,

všechny časopisy přinesli ji v čele, slavíce již napřed města spasitele. Slibováno v ní, že obce vykupitel za odměnu přijme plný zlata pytel,

adressu též díků s věncem vavřínovým, Čurilou zván bude Plenkovičem novým, jeho podobizna ku paměti stálé zavěšena bude v primatorském sále,

slovník naučný mu vyhradí dvě stránky, v čítankách jej budou slavit básně, články, a byť stalo se, že někdy v příští době zvratem štěstěny se octne ve chudobě

a též jeho sláva rozprchne se v páru, městský chudobinec pojištěn mu k stáru. A hle! k získání té ceny skvostné stačí chvilka nepohodlí ve vnitřnosti ptačí.

A kdo strach by choval, zcela bez důvodu, že by uvízl tam v pasti bez východu, pensí královskou se město ujme vdovy, sirotkům dá skvělé platy do výchovy,

jemu samému pak bude za odměnu pomník s ulicí po jeho zvanou jmenu a vděk nesmrtelný, jaký reku patří, jenž se vydal na smrť pro spasení bratří.

Bouři šumných pochval, nadšenosti žárné probudilo v lidu provolání švárné – jen že nehlásil se ze všech města synů žádný k vykonání vznešeného činu:

nevábilať je ni oběť za lid svatá, ani slávy vavřín, ba ni pytel zlata. Marně vyčerpala provolání nová vzletné apostrofy, nejtklivější slova,

darmo svolaly za bránu obce hlavy valný tábor lidu, divy výmluvnosti konaly tam, rázně hřímajíce v davy. Potlesku sic při tom utržily dosti,

ale nevzbudily kýženého reka; ba, kdes ozvala se výtka prostořeká, že by za vzor měly samy hlavy obce odvážit se pro ni do ptačího zobce.

Řádně odrazil tu zákeřnickou ránu mluvčí z radnice: „Jen padouch žádat může, aby náměstek neb někdo z radních pánů městu k potupě do volské vlezl kůže

a snad zbavil obec vzácné v radě síly, svého věhlasu v tak těžké právě chvíli. Zdaž má voje štáb se vydat v nebezpečí, dokud prosté mužstvo neoctlo se v seči?!“

Starší zdráhali se z péče o rodiny a že mládcům sluší bohatýrské činy. Mladí práli zas: Vždy přednosť mějte staří a jest menší škoda, když se život zmaří,

jehož obzor již již k večeru se smráká, než my, naděj’ vlasti, budoucnosti čáka; pro nás není závod hlučném na kolbišti, ale tichá práce pro svůj úkol příští.

Prosté davy lidu na vzdělance lály, ti že mají stále v péře, na jazyku lásku k národu, cnosť, dobro, ideály, kážou, učí, básní, řídí politiku –

nuž, ať na důkaz, že řeč jich není licha za nás cestu váží do ptačího břicha. Vzdělanci zas na to: My jsme lidu svíce, jeho květ a duch, z nás každý stokrát více

ceny má než dav, jenž hmotou jen se kojí. Děli boháčové: Město námi stojí, my zde máme domy, musíme z nich platit; však tu luzy dost, jež nemá čeho ztratit

a jíž konečně by škoda byla malá, kdyby nestvůra je všechny pozobala. Chudí říkali: Ať starají se páni, ať si domy své a zlato sami chrání!

Pro nás nechť si netvor město v rumy změní, vypáčí kde jakou pokladnu a schránu: my jsme bez starosti – neboť, kde nic není, marné hrabání i ptáků Velikánů.

Strana vládnoucí zas oposici zvala, aby činem tím svou ráznosť dokázala, jížto vychloubá se, ochablosti hanu kydajíc vždy štědře na protější stranu,

radikálům počin smělý patří zvykem a pták po takovém soustu zhyne mžikem; ti pak odvětili vtipem stejně špatným o volské cos kůži, málo delikátným,

většina si ve všem osobuje přednosť, nuže, měj i nyní sama odpovědnosť – zkrátka, mnoho bylo vytáček a šplechů, ale po rekovi vidu ani slechu.

Mužům ušlechtilým v srdci žhavě ryla tato nestatečnosť, studu červeň kryla tvář jim nad lidem, jenž sešel v bídné mdlobě, a kde dva se sešli, ulevili sobě

steskem, slzou v bolné vlastenecké tísni, až kýs poeta ve hněvu vylil svatém tyto city burnou kárající písní, která nadchla vše a rozebrána chvatem:

„Rode můj, ó běda, kam jsi klesl s výše, kde tvých předků chrabrosť hrdopyšné říše drtila, jak bouře suché láme třtiny, kde zval titany svět čacké tvoje syny?!

Ach, teď trpaslíků zbabělé jsi plémě, národům terč smíchu, ošlapek vší země. Ty, jenž’s na útěk hnal kdysi vojska valná, jak jen z dálky zpěv tvůj zavzněl před cizákem,

ty, jenž’s Evropu kdys děsil šírodálnou – babsky teď se chvěješ před jediným ptákem! Jinde celý národ s nadšením se řítí, hotov krev svou plesně za vlasť drahou líti;

zde však z tisíců to zotročilé plémě (studem rdím se, že jsem také z jeho synů, žalem slzy roním a žluč kypí ve mně) nemá jednoho, kdo chtěl by za otčinu

bídný život vydat v nebezpečí malé, ani jednoho – té hanby neskonalé!“