VII.

Dub osamělý vévodí tu kraji jak obr zasmušilý v plesu žní, snad zbytek doubravy, kam nosil v taji svou ještě oběť pohan poslední.

Zde usednu si na omšený kořen, bych – druid nový střízlivějších dnů – svým zrakem v půvab nivy letní vnořen tkal po ní vlákna pavučí svých snů.

A snad můj vzdech nad tímto divadlem sám jediný zde rozkoš, obdiv hlásí, má duše jediným snad zrcadlem, v němž obhlíží ten kraj své letní krásy.

Snům vesnickým v tom klasů vlnobití jen zlato zisku příštího se třpytí, a kdyby víla Poesie tam se vánkem přikradla, kde slunce mění

kos prostých ostří v démantový plam, zvuk hrubých slov o všední péči denní by zaplašil ji, šprýmy ošumělé jak cáry na sekáčů snědém těle.

Leč víla ta jen z dáli v jemnou duhu mi šatí oněch postav prostý řad, a skromnou žatvu skutečného luhu v lán mění snů, v žeň pohádkových vnad:

tu převysoko jako zlaté háje pnou klasy nezemské svůj třpytný stvol, květ máku, chrp z nich svítí ohněm báje, sta purpurových, safírových kol,

a velký srp jak oblouk půlměsíce, ze stříbra lesku tajemného skut, plá pod oválem něžným snivé líce, jíž Boza jímá uzardělá Rut.

Můj život sám – zda bděním jest či sněním? Co přelud pouhý v něm? co skutečnost? Jdu světa, lidí ruchem každodenním jak z jiných sfér sem zabloudilý host.

Jak mydlin vzdušný třpyt se pro mne skvěje zjev měnivý té zemské oblasti – co podstata mi jeho? Lidské děje mně divadlo, v němž nemám účasti.

I v nitru vlastním citů vlnobití – ples, bolest, rozkoš s vášně závratí – mně zdá se jiného jak odraz žití, kde světa toho řády neplatí,

kde tupým snem se jeví život davu, jenž tyje v požitku neb jako skot ve stálé robotě svůj lije pot pod těsným jařmem smluveného mravu.

Snad Kosmu duch, když vzbudil dechem žití na zemské kouli mravenčí ten rod, by tvář jí zryli chodeb svojich sítí, z ní žili, tyli, krmili svůj plod

a boje sváděli o stébla, střepy, v tom shonu žití pro vše jiné slepi, – k nim vtrousil jiné též, by jejich zorem sám pozoroval svého díla vděk,

lad barev skrytý ostatním a forem, pel tajemný svých tvůrčích myšlenek... Hle! tito kolem v potu kosí, žnou, by pána krmili a sami syti

po práci večer, nízkým stropem kryti, kam sklonit měli hlavu zemdlenou. I my jsme ženci( ale k práci jiné nám vlání klasů myšlenkových kyne:

z těch zrn, jež ruka naše zasije, dav nechystá si všední těla chleby, než svatozářná duchů hostie od prachu zemského se vznáší k nebi!