VI. Mořská žena.

Útlý střevíček ze zlaté látky, na níž blýská velký drahokam, nádherné kolébky oblouk vrátký bez únavy houpá sem a tam.

A máť zírá láskyplným zrakem pod sněhových krajek řasný lem, kde jak andělíček pod oblakem dítko usmívá se blahým snem.

Při tom jedva slyšně rtové její kolébavku prostomilou pějí – cizí slov je zvuk i nápěv sladký, neznají tu píseň dánské matky.

Ale ševelem těch rodných zvuků Dagmar uhýčkává duše muku, prchá z tísně přítomnosti zpět v dálnou vlasť a rozkoš zašlých let,

kdy ta slova ze rtů roditelky nad ní bzučela jak rajské včelky, kdy zrak smavý zavíraly dítku verše ty jak prška zlatých kvítků.

Zde kýs démon stále, hubič blaha, temnou rukou v osud její sahá. Chotě oderval jí vírem války, dal jí v kruté ruce nevděčníka,

a když odražena zrádce dýka, když choť milený se vrátil z dálky, když pak lásky jejich kvítek skvostný vzpučel před mateřským okem blahým,

poznovu ten osud nelítostný stanul mezi ní a mužem drahým. Onen stín, jenž lehce mih’ se v duchu, hned jak jméno kněžny ze zámoří

nejprve jí zazvučelo k uchu, a když prvně na supavém oři shledla amazonku svůdných lící po králově boku cválající –

stín ten brzy zhoustnul v těžkou chmuru, nesoucí jí bouři strastí dravých. Granátové poupě retů žhavých, zjevující zářných perel šňůru,

opojivě vábné zřítelnice, jako skvoucí hvězdy jižní noci, Valdemara prudkou čaromocí táhly v okruh sličné kouzelnice.

Časem unikal z těch mrzkých žárů, střásal záhubné ty očary, zamítaje svůdnou Berengáru prchal v náruč tiché Dagmary;

ale brzy v čarodějky sluj zpět jej táhla neúdolná síla a zas před vítězný povoz svůj růžemi ho spjala jižní víla.

Tak i nyní v mrzké lapen sítě Valdemar na Skanderborgu hradu, kde kol sebe Teja luzné dítě vykouzlilo půvab rodných sadů.

S věncem růží hlava rozmařilce spočívá tam na hedvábném klínu, an prst amazonky, nechav jilce, k toužným zvukům ladí mandolínu,

s ní tam zírá na sedání skvělá, veselí je bujný kvas i hon – zatím co zde žena osamělá tiší srdce zrazeného ston.

Dětský hlásek zbudil kněžnu z dumy. Rychle uklání se v kolíbku a pláč ústek rubínových tlumí hustým deštěm vřelých polibků,

do náručí bere pacholíčka, k srdci vine jej a hladí, hýčká; rusou hlavičku jí utišen klade na rameno; ale sen

sklížiti mu nechce bílá víčka. Dagmar píseň miláčkovi pěje, spěchá pro květy a pro pochoutky, do klína mu snáší třpytné loutky;

než cos jiného si děcko přeje: pohádka jen chová pro ně vnadu. Matka do pestrého bájí sadu hříží se a svému poupátku

přináší tu prostou pohádku: „V šerém hvozdu, plném květné vůně, kníže Hřib vlád’ na mechovém trůně. Moudře kraloval on v říši hub

a po čase Ryzci, svému synku, slavně zajel pod sousední dub pro nevěstu, kněžnu Holubinku. Kněžic ztepilý ve zlatém havu

skvěl se hrdě ve dvořanů davu; Holubinka tichá, skromná, milá k jeho boku blaženě se vila. Ale srdce Ryzce bohatýra

zmítalo se prudkým nepokojem: vábila ho cizí dálka širá, toužil proslavit se chrabrým bojem. Vyjel dobývati cizí říše.

Komonstvo jej provázelo skvělé: Oříš zástup manů vedl v pýše; štíhlý Kozák s temnou přilbou v čele statně kráčel; za bronzovým štítem

Borovík plál havu zlatým třpytem; Žampion též v jasném oruží, kolem šíje řásné okruží, s Klouzkem, Chorošem si vedli švárně –

těžko věru říci jména všech, již tu v řásných pláštích, biretech, bílých, modrých, pýřících se žárně, v různotvárných přilbách, různém havu

vydali se s princem na výpravu. V zámku Holubinka utírá si krůpěj za krůpějí s bílé řasy, ale králevič se vesel béře

po hebounkém mechu v lesním šeře. Motýl udiven po vojsku točí křídel zlatotkaných pestré oči, jahůdka si plaše lupen stele

před panenské líčko uzardělé, ale ptáček na bělostné břízce varuje svým zpěvem prince Ryzce: Nejeď dále, vrať se, králeviči!

Kněžny velemocné říš tu šírá, valný voj se proti tobě sbírá, zajme tebe, vojsko tvoje zničí. Již se proti tobě v zápas lítý

vojsko kněžny Muchomůrky žene, mají přilby krvavé a štíty, v toulech šípy jedem napuštěné. Neposlechnul ptáčka kníže smělý,

v bitvu letěl s bohatýrským plesem; marny byly jedovaté střely, rozprášil voj hrozný širým lesem. Pyšně bral se vítěz rekovný

v sídlo Muchomůrky královny. Smaragdové kapraďové stonky vějířů svých jemných oblouk řásný setkávají v palác čarokrásný,

ozdobený lazurnými zvonky, a v tom vzdušném zámku zakletém kněžna trůní ve měňavém šatu z nejdražšího kmentu, ze šarlatu,

drahokamy hojně posetém. Koruna jí rubínová září s čela bílého a půvab tváří svítá pavučinou muselínu.

Otrokyně Čirůvka a Špička vějířem jí ovívají líčka, linouce k ní libé pršky stínu parasolů zlatých jemným kyvem.

Žasl Ryzec v nádhery té klínu, v sterých vůní dechu opojivém a když vysvitly mu zpod závoje purpur lící, hrdla sněžné jasy,

povzdechl si: „Jaké divné krásy! Takých nemá Holubinka moje.“ Kouzlo tajné zevšad vane k němu, čarovná jej opoutala síla,

sklání hlavu k jejích šatů lemu a zlá pěje Muchomůrka víla: V suchopáru zářím nachem zhoubných žárů,

předu nítě mocných čárů, polapí tě a můj dech

skolébá tě v luzných snech. Polož hlavu do podušky, rytíři můj spanilý – chytám, lapám zlaté mušky,

pestrá křídla motýlí. V čarném spěchu uspím všechno kouzlem dechu, srdce štěstí,

duše těchu, hvězdné zvěsti, viny stín – všechno uhýčká můj klín.

Z těžkého snu neprocitne, kdo se ke mně nachýlí – chytám, lapám vážky třpytné, pestrá křídla motýlí.

Hravé třpyty čaruje můj proutek hbitý; na mém retu svaté city,

křídla vzletu a bůh sám kouzelné jen hůlky klam. Málo Muchomůrku mate,

kdo z té hříčky zakvílí – chytám, lapám mušky zlaté, pestrá křídla motýlí. Kněžic v šeru kapraďové síně

pevně spí na Muchomůrky klíně, snad již nikdy z čárů neprocitne. A když zajdeš v lesa stinnou hloubi, uvidíš, jak rosné slzy třpytné

bílou řasu Holubinky vroubí.“ „Smutná, divná pohádka – chci jinou,“ k matce ručky prosebně se vinou. „Ah, ty’s poslouchalo, zlaté robě,

do konce? Nuž jinou povím tobě –“ V tom se zdola ozval ryk a šum, Dagmar oknem vidí lidstva tlum. Sličná Kristina se jeví v kobě,

věstíc kněžně o podivném plenu: Lid sem vleče v radosti a zlobě polapenou v moři vodní ženu. Žasnouc, tázavě k ní Dagmar vzhlédá.

Družka vypravuje: „Mořem plula na lodici kouzelnice šedá. Nad ní plachta tříhranná se dmula, jevíc čarodějné znaky steré,

vetkané do příze plátna šeré: květy, báječný jež rodí luh, hvězdy, luny srp a slunce kruh. Divné řezby plnily bok lodi

a příď nesla obraz čtverhlavý hroznotvárné jakés ohavy, jaké pekelná jen tůně plodí. Dánští lodníci ji v dálce shlídli

a hned za ní pustili se v let. Ona prchala jak běsů křídly, ale náhodou jí na ústret jiné loďky pluly. Mořská žena

zevšad stihately obklíčena, hrozivě zatřásla pěstí na ně a jak bleskem slétla v zápětí, s jakous divnou soškou v objetí,

s hrozným chechtem do kypící sláně. Avšak lodníci za bílé kštice vytáhli ji z vody na palubu a nechť bránila se jako lvice

ostřím drápů strašlivých a zubů, připjali ji ke stožáru lanem. A tu žena bezmocnými vzteky, s děsnou jiskrou v oku potrhaném,

slova neznámá i hrozné skřeky vyrážela ze rtů, plných pěny. A hle! vlhký živel spřátelený poslušen byl vědmy zaklínání:

Spokojenou dotud mořskou plání vzepjaly se vlny nestvůrné, zahalil mrak nebe lazurné, hromem zaburácel v mořskou vřavu

a blesk sršel drahou klikatou – Námořníci s vědmou zajatou stěží spasili se do přístavu. A lid nyní do hradu ji smýká,

zlostnici chce míti upálenu. Slyš ten křik!“ „Chci vidět mořskou ženu!“ chtivě zaznělo z úst pacholíka. Dagmar s ním se brala na terasu.

Vstříc jí zazněl hlahol divých hlasů: „Lapili jsme čarodějku v moři, která bouřky černým kouzlem plodí na zmar našich rybáků a lodí –

nechať vidma na hranici shoří! Vytáhly jsme schráň zlé moci tejné, loďku pitvornou, na blízký břeh – ta své velitelce čarodějné

nejlépe se hodí na zážeh. Rozštípáme pekelnou tu stvůru, ženu vmetem’ v prken klatých žár – rozprchne se v temnou kouře chmuru

stopa všeliká těch škůdných čár!“ V rozlíceném davu chátravá královně se jeví postava; zdá se v skutku zjevem z běsné říše.

Tělo vyzáblé, stín těla spíše, s pletí do bronzova kalenou sluncem, nepohodou, povyhlédá rozedranou vetchou halenou,

v níž se jeví mnohá stopa bledá vyšívané zdoby zvetšelé; hvězdy, květy, lístky jetele, jiné tvary divné, rozmanité,

nití peřestou kdys v látku všité. V pustém neladu kol vpadlých skrání na ramena vychrtlá se sklání bílý vlas, tu v copů zbytky spleten,

tu jak v bouři sněhy horské změten; uschlá haluz lípy věnčí jej. Podivně od bělostné té změti odráží se scvrklý obličej

tahů příšerných, brunátné pleti, do něhož jsou vryty strastí spárem hlubých, ostrých vrásek tisíce jako runy na kamenu starém.

Hustá obočí, na čele charém jak dvě hrstky sněhu visíce, stíní zraky, jež se děsně koulí v ohni zlobném. Tak před kněžny videm

divná postať zmítá se a choulí v poutech těsných, obklíčena lidem, který vztekle odevšad ji svírá, sem tam vláčí, škube, tupí, týrá.

„Pusťte, rozvažte ji!“ Dagmar velí. Rozkazu když strážci vyhověli, z davu jako lvice mořská žena vyskočila. Stojí před tarasem

v plné příšernosti vytýčena, v cizí řeči laje dutým hlasem, jako když proud slují zašumí – přece smyslu kněžna rozumí.

Ční tu starucha – zrak bleskem srší: a déšť kleteb ze rtů siných prší: „Kleta budiž půda, na níž stojím, prokleta i s mrzkým lidem svojím!

Dravci hnusní, buďte kleti, kleti – všichni vy a vašich dětí děti! Klet buď, rode zlodějů a vrahů, jenž’s mi zhubil bratry, dítky, vnuky,

a mne vyštval s domácího prahu do vichru a deště, hanby, muky! Klet buď, národe, jenž’s pouští hrobů učinil mou vlasť, můj národ milý

bídným stádem proradců a robů; jehož ruce v popel obrátily háje, v nichž nám svatý šepot zníval, bohy skrušily, jež praděd ctíval,

s nebem na rtech proklály nám hruď meči pekelnými – Proklet buď! Jak jsem žila šťastna v rodné chýži! Než ach! v naše luhy cizí roj

přivalil se s oštěpy a kříži. Muže naše shltil marný boj, v naši zem se řítil vítěz klatý žehaje a vraždě, bohy tříště.

Tu jsem vzpomněla na obraz svatý, který shlížel v lesní obětiště mnohé věky; pokolení mnohá žertvy skládala tu k nohám boha.

Ten se nesměl za potupné vřavy skácet pod kladivem cizí láje! Chvátala jsem do svatého háje, kde ten zlatý bůžek čtverohlavý

trůnil na omšeném balvanu v šerém taji lesních titanů. V dutý kmen jsem svatou sošku skryla a krok obrátila v rodnou ves;

ale hrozná zář mne zarazila; ve plamenech praskal svatý les, rukou vrahů zažehnut. Já spěla nazpět k úkrytu. Dál šerem lesů

obraz posvátný jsem unášela, řekou bředla, skalním na útesu v ukrytou se vydrápala sluj. Odtuď skulinami větví spjatých

těkal zoufající pohled můj po plamenném moři hvozdů svatých, viděl rodné vísky plápoly, smrť a hrůzu v širém okolí.

Ó těch roků neskonalé strasti! Cizince jsem zpupné zřela vlásti krajem drahým, v porobu a bídu vrhat chudé zbytky mého lidu.

Zmlkal otců hlahol. Slávským dětem šuměla řeč cizí zvrhlým retem, tupícím svých otců mrav a bohy – zmíral v hanbě národ přeubohý.

Klášter vzpínal hrdé svity kříže tam, kde stávala kdys moje chýže, a mne v lesích jako plachou zvěř ukrývala skalní sluje šeř,

já z té skrýše jenom z večera plížila se v okruh lidských sídel a kol známých lánů, stromů, zřídel těkala jak noční příšera.

Několik jen starců v nočním stíně vkrádalo se časem do jeskyně, by se poklonili modle dědů. Ti však pomřeli a sama s ní

zůstala jsem v sluji ku posledu – božství toho kněžka poslední. Ale vyslídili krutí mniši i tu nebohou ve skalní skrýši –

v patách biřiců mi hlučel hon, až mě ukryl skály mořské sklon a tam, v chobotu jsa tichém skryt, stěžeň slávské lodice mi kynul –

v ochranný svůj plášť ji tady vinul, osiřelou, pro mne Svantovít. Svěřila jsem příští sudbu svoji zvůli mořských vln a větrů vanu;

zanesly mne v tuto kletou stranu, klesám trýzní v dávných vrahů roji. Nedopřáli, abych svoje hoře navždy pohroužila ke dnu moře,

socha posvátná jen tam se kryje a mně vzteklý vrah své drápy ryje v bídnou, na smrť utýranou hruď, plvá do mých tváří. – Proklet buď!“

Na královnu nyní bledou, chvějnou obrátila prsty kostnaté, zraky, blýštící se mocí tejnou, věšteckým jak ohněm rozžaté,

a hlas její duněl z tůně hněvů jako dálný ohlas hromných řevů: „Ty jsi královna té kleté země, budiž kleta s ní i tvoje plémě!

Před mým okem, jež se kmity plní z věšteckého žáru Svantovíta, budoucnosti mrak se vlní, vlní – hrůzný obraz za obrazem svítá:

Vidím strašnou Moranu – je blízka mladé krásy tvé – již dlaní chladnou tvoji teplou, měkkou ručku svírá – šij si rubáš, žertvo její vnadná!

A to pachole, jež tiskneš k sobě, hle! jak vzrůstá v libých cností zdobě, již se koruna mu v čele blýští – tu vše smrti kladivo zas tříští,

tělo mladistvé tlí v temném hrobě. Vidím na tvém místě litici v loktech muže tvého; jeho sláva jak se v bídné trosky rozpadává;

slyším okov jeho chřestící – Ha, jak děsným žárem zem’ ta vzňata! Otce vraždí syn a bratr brata – –“ „Ustaň!“ kněžna volá. Do té chvíle

stála něma, hrůzou ztrnulá, jako břízka ve své říze bílé chvějíc se. Teď družce kynula, by zpět nesla do komnaty dítě,

které ustrašeno ženy křikem k matce tulilo se s hořkým vzlykem. „Ustaň již! Proč na mne hřímáš lítě?“ k zajaté pak promluvila jemně:

„Pravda, královnou jsem této země, ale zrozena jsem v jiném kraji, v luhu vltavském, jenž národ chová tvému spřízněný. – Zdaž moje slova

zvukem svým ti sestru nehlásají?“ Chvíli mlčky vzírala k ní žena, příbuznými zvuky překvapena; ale již se znovu zloba nítí

a proud hrozných slov se dále řítí: „Ha, lid bratrský! On s katany pokrevenců svých se chtivě přízní, chladně zírá v pohled ztrhaný

bratrů svých a mlčí k jejich trýzni. Proti nim se staví po bok vraha. – Ženo zhoubce mého plemene, v čelo, polibkem tím znectěné,

již ti ledový prst pomsty sahá! Však i národ tvůj zlou sudbu pozná. Vidím slávy jeho žalný skon. Krve záplava se valí hrozná,

z nížto hučí stotisíců ston; vidím jej, an s šíjí pod sekyrou marně rozhlíží se zemí širou, kde dlaň družná spěje na pomoc –

děsná, dlouhá zahalí jej noc – troska pohynulých sil a krás z moře, které pohltilo nás, bude smutně čnít ostrůvkem bědným –

a pak s trpkým žalem vzpomene nešťastného bratrů plemene, v jehož zkázu zíral okem ledným. Moje kletby, jek mých hněvů, bolů

slyšela’s... Nuž, vel již drábům svým, ať má bytosť sirá ve plápolu rozplyne se v šerý, lehký dým, nad tou zemí, kde mi rodná chata,

vlasť a bratři, těcha víry vzata, vzhůru povylétne na oblohu, ve blankytné sídlo mojich bohů.“ Dagmar sestupuje s tarasu

k ubohé. Zří zástup v úžasu, kterak ruce vztahuje k ní obě, a též sama divá postava žasnouc vzírá sličné ku podobě,

jež k ní mluví slova laskavá: „Věř, že sdílím duše ve hluboku, ženo nešťastná, tvé hořké strasti – viz ty němé svědkyně v mém oku.

I mé srdce spjato pevně s vlastí, i mně svata dědů závěť drahá. Věř, že strašný osud tvého lidu žhavým spárem do nitra mi sahá.

Umenšit jsem chtěla jeho bídu, vronit krůpěj těchy v žalů moře, paprsk blaha do propasti hoře. A co lásky hlas na vůli muže,

co dlaň slabá v kole dějin zmůže, vykonala jsem. Ach, těžko zvrátí ženy sval běh toho kolesa, které v bezedno tvůj národ chvátí –

zde ruk svatých přejte nebesa! Dokud budu žít – Ach! tvoje ústa věstila mi blízký skon a v duchu stín mi tajemný se plíží zhusta,

hrouží srdce v lednou smrti tuchu, ale všechno skládám v boží dlaň – chci být lidu tvému přímluvkyní, v lásce vždycky pamatovat naň.

Chmura pohanství tvou duši stíní, ale spravedlivý je tvůj hněv, křesťanské an vaše zhoubce viní. Kdyby božské lásky blahý zjev

byl k vám svítal z láskyplných zraků, šťastni hledíce k té lásky znaku, dleli byste v církve svatém lůně, jak my péčí bratrů ze Soluně.

Láska jesti přední zákon víry, který ze rtů Kristových k nám vane: láska k bytosti té svrchované, ježto neviditelná svět širý

vine v pláště blankytného lemy; láska k lidem, bratřím na té zemi. A kdo přináší tu lásku dvojí, sám jsa křestěn v jejich svatém zdroji,

ty dvě čarovonné rajské růže: zdaž mu srdce odolati může? Kam šli s mečem vaši křestitelé, plemen zhaslých mohyla se zvedá,

spousta trosek nivami se stele – však ti s láskou nepřišli – ó běda! Ženo ubohá, mou přijmi ruku, nech, ať zmírním soucitně tvou muku!

Chceš-li, zůstaň zde, pod mojí péčí. Snad tu zapomeneš zašlých běd a žal pro vlasť ztracenou se zléčí. Snad tu duch tvůj usmířen si zvykne,

snad i ve tvůj ocloněný hled znenáhla svit víry pravé vnikne. Aneb chceš-li, pod mou záštitou vrať se v domov, je-li v této říši.

Tam ti zříditi dám tichou chýši a v ní života pouť trnitou můžeš skončit v bezpečí a míru, chovajíc svých otců mrav a víru

pod mou ochranou. Nuž ukoj hněv, přijmi ruku mou, svá přání zjev!“ Za té řeči žena tváře chmurné zprvu odvracela, na mluvící

pohledy jen upírala zpurné; ale brzy výraz těchto lící změnil se; již zvolna tály, jihly, svit se kradl v obličej i zrak

a teď na nich temný hněvu mrak zcela rozplynul se v dešti vláhy, z oka pršící na drsné tahy. „Přijímám tvou ruku, dobrá paní,

polibek bych vroucí vtiskla na ni. Ty jsi jasné dítko hvězd. A tobě metala jsem v dobrotivou líc kletby nejstrašnější v divé zlobě,

věštbou hrůzyplnou hlaholíc! Ne, ta věštba byla klamným videm – dlouho žíti musíš k těše lidem! Kdybys ty se byla objevila

místo lítých vojsk u našich prahů, snad by nyní v poklidu a blahu Slávů rodina tam Krista ctila. Řeči tvojí nerozumím zcela,

ač je naší podobna. Však duši jímá to, co chápu; sladce v duši znějí lahodná ta slova vřelá. Ale šedým vlasům v pohanu

nestopím svou skráň ve křestném zdroji; bohům starým věrna zůstanu, půjdu tam, kam předkové šli moji. Cizinkou jsem zde a v rodné straně

nemám přátel již; jsem bez vlasti. Dovol však, bych pod štítem tvé dlaně stan si našla v Ranské oblasti. Pod Arkony troskou skalní sluj

poslední ať slyší povzdech můj tam, kde křídová ta skála bílá s hrobem našich těch a nadějí chmurou smutku skráň si obestýlá

nad pěnivou mořskou peřejí. Budu zřít jen hvězdy na nebesku, moře bude v moje dumy hřmít a ve svitu blesků, hromů třesku

unese svou kněžku Svantovít! Klnula jsem, nyní žehnám tobě: Nech ti osud zlatou přede niť, mnohá léta v libých cností zdobě,

hvězdo bílá, této zemi sviť, přízeň bohů nejkrásnější růže v kadeře ti stále zapletej, budiž šťastna v loktech svého muže,

poupě tvoje skvostně rozkvétej, moře citů sladkých plň ti hruď, strasti nepoznávej – Zdráva buď!“