VI.

Jak, Hanumane, důstojně bych líčil ten velkolepý převrat všeliký, jímž’s rázně, druhý Petr Veliký, nad opstvem prapor vzdělanosti vztýčil!

Jak bystře znal jsi užiti všech věcí, jež přinesl ti koráb v širé pleci, těch kulis, kostýmů a sterých tret, z nichž buduje se divadelní svět,

bys založil zde ve pralese hluchém svět skutečný, svět osvícených opů, jenž brusem jemným, vzdělanostním ruchem div že se nepovznesl nad Evropu!

Kdo věřil by, že v rouně chlupů holém nedávno lezli po stromech a svlačcích ty postavy, jež teď se pestří kolem ve spodkách, sukních, mantilách a fráčcích,

jež nosí vějíře a lorgnony a sekají si dvorné poklony! Kdož spodní ruce opičí by tušil ve skrýši hebkých střevíců a bot,

jež – řek’ bys – švec jen příliš volné ušil. A málem přímý je těch postav chod i v kyčlích při tom houpají se s chikem – lze divy tvořit vytrvalým cvikem.

A chvost? Pad’ bez milosti břitkým kovem, teď neslušno jen dotknout se ho slovem, za smeták prachu slouží, ubohý! Jen damám nechán, výborně se hodě

na místo jiné různé podlohy pod šaty vzadu, jak to nyní v modě. Kde radžů dávných palác pobořený ve středu ssutin vznáší sivé stěny,

jsa zpola zastřen hustým krovem lesa a svlačců zvonce na průčelí nesa, jež dřevní slávy chová mnohou stopu, tam sídlo zařídil si vladař opů.

Před vetchou branou, jejíž zdoby četné mech obalil a skryly hvězdy květné, přechází semo tamo stráží bdělou, kdy třeba poctu po vojensku čině,

op marciální; uniformu skvělou má z Gerolštýnské velkovévodkyně. A pod té brány sličným obloukem op vrátný se dvourohým kloboukem

a s kožešinou skvostně premovanou hůl stěží třímá zlatem okovanou, má lidských kollegů i zpurné hledy – portýrskou loží budka napovědy.

Pak uvedou tě pestří komoří dál po kobercích s jemnou perskou prací na vnitřní rozložité nádvoří, kde mocnářova síně přijímací

je z kulis nejkrásnějších sestavena a s nevídaným pychem upravena. Tu stříbrem jemné čalouny se třpytí, tu skvostná křesla rytířská je zříti,

antické vázy, čínské porcelány, krb moderní, v němž tančí plameny, řad obrazů, jež přímo na stěny i s rámci vkusnými jsou malovány,

a prostřed v plné panovnické slávě král Hanuman se jeví na trůně ve skvoucím Leara nešťastného hávě, na polo schován v zářné koruně,

jež – trochu volná – přes uši se svezla, ve pravé ruce zlatou lil’ji žezla a v klíně zlaté říšské jabko maje, s nímž ruka levá jenom tak si hraje.

Po straně pulpít nese spisy státní: to partitury jsou a role psané i vonné něžné lístky delikátní a krejčích účty, zřídka saldované.

A chce-li kníže do komnaty jiné, tu jenom žezlem komořímu kyne a řekne na příklad: Sál holdovací! Hned hejno sluhů stěn se chopí kolem,

je odnáší a s jinými se vrací, otáčí, strká, buší horem dolem a za chvilku jak proutkem čaroděje sál žádaný se kolem krále stkvěje.

Tak, aniž potřeba mu hnouti nohou, král vystřídati může síni mnohou a nevíš, která krásnější je v řadě, jak dlel bys v báji na zakletém hradě.

I šatna knížete je přebohata: on každou chvíli oblíká a svlíká, tu středověký ornát z perel, zlata, tu šaty patnáctého Ludovíka,

tu Bonaparta známý oděv prostý, tu španělským se strojí generálem – tak za den šestkrát mění šat a skvosty, jsa ve všech velebný, chlup každý králem.

Když hostinu svým hodnostářům dává, tu na tabuli spousta drahých krmí, dort rozmanitý, paštika též z páva, a prostřed váza vzácných květů strmí.

A hosté vznešení kol sedí slavně, nůž, vidličku též drží zcela správně a krájejí až radosť patřit na to ryb útvar lahodný, jenž z mísy kyne,

a vzácné ptáky pečené jak zlato, ač na oko jen semtam nůž se šine, neb ani opům nejde pod vous asi chuť obarvené papírové massy –

než kdo by v osvíceném státě syt chtěl od hostiny dvorní odstoupit! I vkusný park má kníže při paláci. Houšť palem, úponek a květů žárných,

tropické Flory dítek lepotvárných, tam opi vymýtili krušnou prací, a nyní přendavky a kulisy sem tamo postaveny baví hled

křů, květin barvitými obrysy; i starožitný fontán uprostřed proud vody malované metá vzhůru. V tom sadě plátěném náš Hanuman

rád prochází se, vážně zadumán, na čele panovnických pečí chmůru, a někdy v taji, za barvitým křem starosti plaší mrštným kozelcem.

Poddanstvo arci skrovněji se neslo a zvláště o nábytek byla nouze: tu jednomu se dostal divan pouze a druhému zas rytířské jen křeslo;

a proto zákon dobrého byl tonu, svou židli s sebou přinest do salonu. Než za to šatů bylo víc než dosti, že mohl říše populaci všecku

král ošatit si řádně po člověcku a že tu našel všechny příslušnosti ku všelikému povolání, stavu, z nichž buduje se osvícený stát.

I nezbylo než návod opům dát, jak chovati se mají ve svém havu, jak upravit má každý tvář i zor, jak v pohybu i v posunku si vésti,

by ve všem dostihl svůj lidský vzor. A knížeti v tom přálo plné štěstí. Říš jeho ve všem lidské měla řády, i dobrodiní konstituční vlády;

dal opům právo, po evropských vzorech, mít krásné řeči ve zvolených sborech. Tu poslancové klidně přemýšleli o nových daních, říše rozkvětu,

ba někteří též opponovat směli a všichni správně brali dietu. O různých zákonech se usnášeli a snešení svá králi přednášeli,

jenž v plné slávě, sedě na svém tróně – toť velkolepé bylo divadlo – vždy snešení ta vyslech’ blahosklonně a potom dělal, co mu napadlo.

Stát spravovali četní úřadníci. Ti sedávali, péro za uchem, za kupou fascikulů s vážnou lící, zkad řítili se s hněvným výbuchem,

když občan smělý vyrušil je z píle. A časem ve fraku a pásce bílé křivíce záda téměř k úpadu šli představit se hlavě úřadu.

I právníci tu měli vděčné pole. Ti dávali si pohled schytralý a sporné spisy – herecké to role – bez únavy a konce střídali,

i stání odkládali, lhůty brali, na léta vlekli spory sumární a na palmových listech posýlali svým stranám dlouhé účty palmární.

Kdo z lékařství zas vykonali zkoušku, ti velmi učeně se tvářili, poltivky očkovali do papoušků, kukátkem studovali bacilly,

puls počítali z rána ku večeru i sluchem střehli vnitřní úkony a předpisovali – líp’ našich věru – svým chorým divadelní bonbony.

Dav byl tu také professorův opských, na nosích brejle, zasazené v zlatě, pedanti suší od hlavy až k patě, že stěží rozeznat je od evropských.

Ti knihami se obírali stále, jež vylovili z lodi ztroskotalé: na kusy mnohou roztrhali knihu a z kusů novou sestavili v mihu.

Leč slyším ostrý professorský hlas: „Meť raděj’ před svým prahem, nedouku, sic posvítíme řádně na ocas, jímž prý op indický se chápe suků,

též o tvém hindostanském pralese a jiném lecos mohli bychom říci – jsou věci, jichž ni bajka nesnese – –“ Již mlčím skroušeně, nach studu v líci.

Též bohoslovci s oblou lesklou tváří zde slonili se v nadpozemské záři – by zbožní kritici se nebouřili, dím výslovně, že Bramu opi ctili.

Ti opští bramánové v řízách řásných vzdor postům divně tučněli a květli a do politiky, věd, uměn krásných a zkrátka do všeho své vêdy pletli.

A rozumí se: vědám záštita též opí byla universita. Tu professoři pilnou měli snahu, by v každém kroku, mrknutí a tahu

tak tvářili se na vlas docela, jak v Lipsku, Halle učenci se tváří, a všechny v Němcích zastínila září hůl skvostná opičího pedella.

Též umění zde rozkvétalo valně: Tu s chlupy zcuchanými nad hlavou a s rukou v ňadrech pěvci genialně líc nesli v odiv bolně dumavou,

po velkých vzorech jedli, pili, spali a opičími Byrony se zvali. Malíři pyšnili se v sametu a klobouk šírostřechý měli v týle

a znali božsky držet paletu a popleskali barvou plátna míle. A když se sešli opi hudebníci, ten v buben hlomozil, ten v činely,

ten hlučil do pozounu vzdulou lící a jiní smyčcem vztekle vrtěli: tu mněl si věru slyšet skladby lidské ve slohu vážné hudby dramatické.

Tak z nepřebrané šatů zásoby, již poskytl mu koráb utonulý, král vytvořil si všechny podoby, jež Evropa do svého lůna tulí,

z výrobků prostých mistra krejčíře vykouzliv barony a rytíře, drah podnikatele a bursiány, i vážné purkmistry a radní pány,

myslivce, námořníky, kramáře, bělostné kuchaře a cukráře, i černé notáře a kominíky, i pestré hasiče a městské šiky,

sklepníky, listonoše, hokynáře i blatošlapů zástup darebný – a kdo už nijak nebyl potřebný, ten za vládního sloužil novináře.

A mimiky to byly pravé divy, jak brzy národ opův učenlivý svou celou bytost vpravil v role svoje, jak uměl zachovati chodě, stoje,

v posuňku každém, hnutí, úsměvu, co přislušelo k jeho oděvu. Věř, kdybys na opičím korsu tady byl spatřil opa ze šviháků řady,

jak oděn ve francouzském slohu přesném, tu volném jako sak, tu příliš těsném znal binoklem neb tenkou hůlkou mávat a fraškovitý účes načechrávat:

tu byl bys zabuda, že’s v říši opů, řek’ dojista: Hle, dandy ze Příkopů! A což ty modní lvice opičí, kdož jejich chic a půvab vylíčí!

Ty roby nádherné, šperk jejich skvělý, těch jemných ruček svůdné pohyby, když jako lásky sítě rozestřely vějířů skvostných pestré záhyby.

A slyše jejich štěbetání sladké, mněl’s vnímat jiných krásek zábavu, ty známé prázdné průpovědi hladké a hluché cizí tretky z ústavu.

Jak těžký sen již ležel za opy čas mravů barbarských se šplhem, skokem. By ve všem chován byl řád Evropy, bděl každý nad soudruhy přísným okem.

Hned krutý posměch provinilce bodal, když, zapomenuv se, op do salonu všel bez kravatty nebo pantalonů neb místo ruky dámě nohu podal.

A chronique scandaleuse hned na vše strany zvěst šířila všem k potupnému smíchu, že ten neb onen soused nevzdělaný na banán za dne šplhal bez ostychu.

A prošpetla-li někde opí dáma cos o lotosu aneb o papoušku, hned sklonila se družka družce k oušku: „Jak naivní! Nu, hlupačka to známá.“

Neb opstvem vzdělaným se hovor nese jen o Hydeparku, o Boulognském lese – – Leč vidím v duchu, kterak nad mou básní jak sněžný motýl, když se k růži nese,

zbytečně k ústkům něžná ručka pne se – neb rtové jich i v zívnutí jsou krásni – a slyším vzdech, jenž přes tu stránku věje: „Na místo růží, něhy hrdličí

nám líčí šklebné tváře opičí a ještě ztrácí slabou nitku děje!“ Ach, cítím tíhu spravedlivých hněvů. Však usmířím je, bohdá, v příštím zpěvu:

tam panýr bitvy bouřlivě se zdýmá a proud mé bajky kataraktem hřímá.