VI.

„Václave, slož perlík – pojď sem, hochu – rád bych s tebou pohovořil trochu. Nebožtík tvůj otec ze soudruhů byl mi nejbližší. Rád mám i tebe.

Ale vidíš sám: Co z našich luhů prokletý ten komín trčí v nebe, moje kovárna, den ke dni hlušší, záhubu svou blízkou teskně tuší.

Soused za sousedem ze vsi mizí, všude rozkládá se panstvo cizí a s té strany nekyne mi čáka; tam se spíše sterá léčka chystá,

jak by vytiskli mne z toho místa. Mne však nevyhrozí, nevyláká odtuď nikdo. Ať mi perlík třeba zrezaví, ať na té špetce rolí

sklízím kamení jen místo chleba – Lešetínský kovář nepovolí! Duše moje nerozlomným poutem spjata je s tím rodným země koutem.

Ale pro tebe zde bydla není – ladem ležela by mladá síla – těžké mi, věř, slov těch pronesení: Hledej sobě, hochu, jinde díla.“

Zachvěl se jak mrazu dotknutím štíhlý jonák, jako větrem jedle, vytřeštiv na mistra leknutím temné oči z líce poubledlé.

Pochýlil pak ve snu truchlivém hlavu s černým kučeravým vlasem, mlčky hrabal v půdě kladivem, až pak řekl chvějícím se hlasem:

„S bolestí bych, mistře, kráčel ztad – I mně nejlíp na tom u vás místě – Zdarma chci vám pracovati rád – Časy lepší navrátí se jistě.“

„Bohužel! V to naděje jsou malé,“ kovář povzdech’. „Jdi jen, hochu milý, v jiný kraj! Věc uvážil jsem zrale. Jenom k posměchu by lidem byli

dělníci dva u ohniště toho, kde je sotva díla pro jednoho. K čemu snít nad prázdnou kovadlinou? Jinde lepší žně tvé píli kynou.

Jdi jen, Václave! Líp takto bude. Zdar a štěstí provázej tě všude! Vzplane-li má výheň v zašlém jase, veselej’ se u ní sejdem zase.“

Umlknuli oba. Klid zas rušil perlík jen, jímž do žhavého kovu mistr zasmušilý prudce bušil. Také Václav k výhni zašel znovu;

ale stál tam bez hnutí a zíral zakaleným okem do plápolu, jenž mu rudým svitem obestíral pěkné líce, pohřížené v bolu.

Mněl, že v mukách ohnivých tam plane vlastní jeho srdce rozervané. Náhle ke kováři přistoup zas, a když kladiva se ztišil třesk,

oslovil ho tiše. Žal a stesk zněl tou řečí; zachvíval se hlas přitlumený, vzdechem přerývaný; ret se třás’ jak lupen bouří rvaný.

„Půjdu; ale prve, mistře, vám všechno, co mou duší zmítá, sdělím; že zde drahý poklad zanechám se svým srdcem, se svým štěstím celým.

A chci vědět, zda ten klenot drahý do návratu zachováte pro mne. Až vám řeknu: Dobyly mé snahy tiché hnízdo pro dvě duše skromné,

Lidušku si teď pod střechu vlastní uvedu, tam žíti budem’ šťastni – – zda-li zvoláte: Buď vítán, synu!?“ Mistr schýlený nad kovadlinu

z rukou, spjatých nad kladiva dřevem, prudce hlavu čupřinatou zvedl, v ustrnutí na jinocha vzhledl a pak zaduněl hlas jeho hněvem:

„Jakže? Liduška? Že tajné svazky s tebou má?“ „To svazek čisté lásky,“ junák zvolal, „jež nám v duše vlétla jako paprsk nebeského světla.

Požehnejte jí. Ta naděj’ se mnou půjde v jiný kraj a hvězdou všude zářiti mi bude v cestu temnou. Ona rameno mé sílit bude

k píli klopotné, bych záhy dobyl krovu vlastního a šťastně zrobil hnízdo pro hrdličku svoji zlatou. Přetnete-li však tu pásku svatou

našich srdcí, zvadne štěstí obou, dceru svoji zasvětíte hoři a já, tulák štvaný sudby zlobou, v dálce zapadnu jak troska v moři – –“

Ale neslyší ho mistr již. Kloně tvář, jež zlověstně se chmouří, po kovárně širé kříž na kříž v zamyšlení hřmotným chodem bouří.

V pozadí teď polotemné spěl, na prahu tam stanul nízkých dveří, „Ludmilo!“ hlas jeho mocný zněl a dál pádným krokem prostor měří.

Síní ozvaly se kroky jemné. V kovárně se zjevil milý vděk Liduščin, jak svit’ by paprsek jarní zoře do jeskyně temné.

Prostora ta šerá černých stěn, jíž se střela chmůra čadivá, špalek, dláta, kleště, kladiva, rudá výheň, muž, jenž zamračen

u ní stanul, jinoch, který vedle teskně zíral z tváře poubledlé: celek ten tak divou tvářnost měl, že se od těch zjevů odrážel

jako v říši temna smavý jas svěží půvab štíhlé dívčiny, modrojasné oko, světlý vlas, obličej ten krásný, nevinný,

ač teď bledší sněhu, plný tísně. Kovář dívky otázal se přísně: „Pravda-li, že jemu zadala’s srdce svoje?“ Děvče polekané

schýlilo se jako bouří klas a pak jako třpytem rosy ranné slzí vláhou oči srdcejemné vznesla k otci, jemuž výhně lesky

právě vletly pod brv mráčky temné – vzhledla tam – to nejsou hněvu blesky! Skok – a lehká jako mlhy dech visí na tom statném, strmém kmenu,

hlavu krásnou majíc přitulenu k jeho srdci, v černých záhybech hrubé zástěry. I jeho hlava k ní se kloní, blíž ji rámě vine

a z pod brvy, tam kde řasy stinné výhně barví záře červenavá, do zcuchané brady kmitlo cosi jako jiskra rubínové rosy.

„Nehřešila’s,“ vece s láskou dceři. „Dívčí srdce rádo jen se svěří té, jíž nemáš více... Konec hněvu!“ Přejel rukou tvář. Pak lehce děvu

pustil z náručí a volně kráčel k oknu kovárny. Zřel kalným sklem, jak den, loučící se, v nachu mdlém kostela věž nedalekou smáčel;

jeden kříž tam nad hřbitovní zeď truchle čněl a naposledy teď pozaskvěl se bledou září zlatou... Co as táhne hlavou čupřinatou,

tisknoucí se na rezavé mříže? Snad se k němu vrací živa, mláda ta, jež onde spí ve stínu kříže, snad mu vzpomínka ten večer spřádá

z vůně květů, ze slavičích písní, kdy si políbení nekonečné vtiskli ponejprv a v blahé tísni přísahali milování věčné.

A v tom s vížky nad utichlým krajem zazněl svatvečerní hlahol zvonů, rozlily se vlny tklivých tonů prochvívané nadehvězdným tajem

a ty vlny zvučné uchvátily šumně duši jeho, proudem valným sladkých zpomínek ho navrátily uplynulým krásným časům dalným,

unesly jej v dětství zlaté kraje, v žití máj a sladké kouzlo ranní... Nevím, zda se modlil šepotaje, až pak tvář si přejel drsnou dlaní.

Obrátil se. Odlesk třepetavý na dvě k sobě přitulené hlavy jako svatozář tkal výhně žár; když jich pohled s mistrovým se střetl,

odtrhly se, jakby plaše vzletl holubiček cukrujících pár. Ale kovář dceru k sobě vine a vstříc jinochovi ruku šine:

„Tobě zůstane. Měj ruku na to! Dobré srdce máš a pilné dlaně – to mi vítanější nade zlato. Do světa již kráčej odhodlaně,

vysluž si ji perlíkem svým pádným, jako dobývá své princezny rytíř báje mečem čarovládným. Tebe ovšem za boj vítězný

chudobná jen čeká odplata – však ať v žebráckém ji spatříš kroji, vždycky, bohdá, v ňadrech Lidky mojí poklad najdeš: srdce ze zlata!“