VI.

Kde mám vzíti sílu, skvělosť obraznosti, abych, obře ptactva, znázornil tě dosti?! Musel bych mít péro, kterým Dante tvořil Satanovo líce v bezdnu ledovatém,

péro též, jímž Byron pro Juana šňořil sídlo odalisky rubíny a zlatem, a já, písmák všední, k pozdních veršů tvorbě místo koralů mám šípky v chudé torbě,

s nouzí sháním hrstku metafor, jichž třeba, bych si vypsal skývu vezdejšího chleba. (Nebojte se, páni, není cíl mé řeči, abych zasednul vám některé to místo,

teplé, pohodlné, bez práce a pečí, jež svým úsilím již máte skorem jisto pro zásluhy různé na vlastenské líše; bych vás upokojil, v žebrácké dím pýše:

Dokud bude čelem zdravý duch mi hráti, dokud ruka k práci špetku sil si schrání, nikdo nespatří mne před národem státi s nahrbeným týlem, s nataženou dlaní!

Zásluh nemám hrubě a bych měl jich kopu, neždám ničích odměn: Za písní se bera, jen své touhy vlastní sledoval jsem stopu a kde kvítek zdaru prosvitl mi z šera –

kvetly pořídku, však přece jenom kvetly – dosti odměnil mne okamžik ten světlý. – Takto pravím nyní s plnou mužnou vůlí, – ale člověk v ruce osudu je třtinou:

Snad že přijde čas, kdy sudba zláme v půli sílu duše mé i budu housti jinou: Invalida sešlý, protektorů prahy oblehati budu, škemrat u národu

za odměnu vroucí vlastenecké snahy, klobouk v jedné, v druhé katalog svých plodů. Neb i přijde doba, v dětinském kdy stáří sloniti se budu ve „svých zásluh“ záři,

a den svitne slavný, kdy svých stříbro skrání aneb spíše hlavu čistonitě holou ctného jubilanta opnu gloriolou a naslouchat budu v blahém usmívání,

kterak někdo z kruhu slavících mě druhů, třeba Thomayer snad, vědec šedobradý, vzletně bude líčit cností mojich řady, rada Sládek připne řádovou mi stuhu,

Heller přečte báseň kmetu oslavenci a číš zlatou podá s lýrou v laurů věnci, poháry v mou poctu budou kolem zníti nad tabulí dlouhou – couvert po desíti –

a já vstanu posléz, blahé slzy v líci, k srdci vložím ruce pohnutím se chvící a rty třesoucí se v utlumeném vzlyku stěží vypraví: „Jak v lidské řeči chudé

líčit slast, že dočkal jsem se okamžiku – –“ Nedočkám-li se ho, ještě lépe bude. Však již promiňte, že všechny slušné meze přesahuje tato nudná parenthese.

Vždyť rád každý autor aspoň na okraje děl svých sebe kreslí, svoje cnosti ryzí, jako já zde činím, hrdě odmítaje sinekury, jichž mi nikdo nenabízí.)

Nuže, ohromný byl rozměr toho tvora: Nohy jako sloupy, tělo jako hora, krk jak anakonda nevídané délky neb had moře bájný, hlava koráb velký,

nad ní fantastický chochol zčepýřený jak smršť nebetyčná z duh a zlaté pěny, křídla obrovská jak dvojí oblak šírý, – každý jeho úd byl gigantické míry.

Však ne velkostí jen, krásou také čárnou pták ten honosí se. V dalném jižním kraji leda takovouto vnadou barev žárnou západ, východ slunce na okamžik hrají.

Myslete, že oblak nesmírný se šíří po úklonu nebes, hruď má sněžné chmýří, promíchané proužky řeřavého zlata, křídla jeho skvostným šarlatem se pýří,

jehož obruba je bleskův ohněm vzňata, vrchol oblaku plá rubínovým svitem, s něho vlají hnědé, fialové třásně, oranžem se skvějí, hrají divukrásně

v jiných vzácných barev tónu rozmanitém – Takou nádherou plá veleptáka peří a když rozestírá ocas v polokruhu, titanský ten oblouk stěží oko změří,

sotva snese blesků různobarvých duhu, v nížto velká oka, safírová kola, žhou jak modrých sluncí valná aureola. Páva připomíná tento vějíř vzadu,

krocana zas laloch, který v předu tvoří pod zobákem dlouhou, bachranatou bradu, v níž zář rubínů a karneolů hoří, brnění též hlavy z pestrých kovů tkané,

z něhož bystrý zor jak samo slunce plane, délkou třpytných nohou podobá se čápu, supu zobcem svým a zbrojí ostrých drápů – Rozmanitých ptáků podoby a zvyky

Noh ten fantastický, Rok ten převeliký v sobě sdružuje – Ach, pochoutka to vzácná pro básníka naší staromódní školy, jemuž proti srsti studia jsou pracná

všední skutečnosti a jenž raděj’ volí, nechť se realistům vlasy nad tím ježí, do modra své zvůle letět bez otěží. A též hlahol toho ptákův ideálu

objímal snad celou ptačích hlasů škálu. Tu skřek jeho divý zazněl hromu třeskem, tu zas lekal nivy ohlušivým vřeskem, jako čáp i klapal časem, však to znělo,

v kovadlin sto jakby tisíc kladiv hřmělo, že až málem ušní bubínek se trhal, a když pozdrav slunci z jitra zakokrhal, mněl jsi slyšet tisíc trub a kotlů břeskných;

však byl také schopen zvuků sladce teskných, jakby slavíků sbor nesčíslný dával koncert v jeho zobci; skřivánčích i trilků chorál nesmírný mu z hrdla vytryskával –

Takto ptačí zpěv svůj měnil každou chvilku, ba, i neptačích znal tisícero tónů: nářek Meluziny, hlahol varhan, zvonů, zvuky dud a bubnů, mečů, štítů řinkot

a ten celý halas, tartas, cinkot, klinkot, kterým líčívají k omrzení krásně hlomoz bouří, bitev moderní nám básně. – Pták ten ohromný měl různých ptáků cnosti,

však též necnosti a nevýslovné škody městu působil svou zvláštní přítulností. Nevykročilť krokem jeho za obvody: Za hnízdo dům radní jaks taks postačoval,

městský okrsek měl k tomu za rejdiště, z ulic do ulic kde hravě překračoval střechy nejvyšší jak hrbky mraveniště, a kam sklonily se nohou jeho sloupy,

všechno drtily jak železné dvě stoupy. V první den již zašláp’ Kmína professora, radních třetinu i sama primatora, tucet lékařů a kopu advokátů,

mnoho měšťanů a peněžníků židů, k tomu hekatombu všelikého lidu, jehož méně škoda: herců, literátů, žurnalistů, hudců, výtvarníků různých,

zpěvákův a jiných darmochlebů nuzných. A co bylo nejhůř: Pohřeb tolikerý šerem skrytých ulic, bez pompy a hluku chvátat musel z města nejkratšími směry,

bez průvodu spolků, veteranských pluků, bez praporů, hudby, bez šumného davu, leda přátel skrovným následován sborem – neb ach! každý v městě z bázně před netvorem

sotva vystrčit si troufal z domu hlavu. Hrozilať jim všude nejen obří tlápa, než i žravý zobák titanského čápa. Nenasyta zobal z jitra ku večeru,

co se namanulo, všechno bez výběru: S chodníkův on zobal jako mravenečky šviháky a dámy; z obchodnických skladů zobal jako zrnka sudy, pytle, bečky;

sezobal kde jakou bud a kotců řadu, pomníky a sochy, kašny, vodotrysky, kiosky i jejich svůdné odalisky; a kde třpyt se mihl panské ekypáže,

z nížto za vějířem bleskly krásné oči, bělalo se v krajkách pružné, svůdné páže: jistě panstvo, povoz, koně, lokaj, kočí místo v koncertního domu podjezd skvělý

do ptačího břicha z nenadání vjeli. Marné také bylo pod střechu se schovat; příbuzenť byl kurám pták ten v nezpůsobě popelit se v prachu, smetí rozhrabovat –

jen že za smetiště město volil sobě. Začátek byl arci odůvodněn cele: Dalť se opeřenec do městského ghetta, nad nímž zdravotní a jiní činitelé

lámali si hlavy marně dlouhá leta – Bez komissí, porad, bez překážek s hůry, bez trudného plánu, bez přípravných prací provedl tam rázem slavnou regulací.

Oj, což zajely teď drápy obří kury v divný labyrint těch ulic těsných, křivých, v temných zákoutí a krámků dusnou tíseň, v pusté mraveniště davů brebenčivých,

ve staletou špínu, červotoč a plíseň! Oj, což vybouřily hrabající nohy z rumu vetchých staveb téměř do oblohy čpavý oblak prachu, veteše a škvárů,

rezavého kovu, zplesnivělých cárů, z něhož na vše strany valné roje molů s peří sněžnou spoustou sypaly se dolů. A pták křesťanstvo i židy v jednom tlumu

jako zrní kloval z rozhrabaných rumů. Hůře bylo však, že neměl úcty špetku ani pro památky vzácné, drahocenné, neušetřil svatých minulosti svědků:

tam, kde v bujnosti bez halil nezkrocené místo, na němž věky v nerušeném snění spočívala židů valná pokolení pod kamenů vetchých přemalebným davem

s písmem podivným a zvětralými znaky, na něž vnuk a pravnuk tklivým židů mravem kaménky klad’ v úctě, s ovlhlými zraky, nejednou kde básník jiné víry, krve

uchvácen byl očí velkých, tmavých mocí, zářících z pod řasy dlouhé, černobrvé, jak dvě skvostné hvězdy nadjordanských nocí – ani toho místa poesie tklivé

zloboh neušetřil: kámen na kamenu zpřerážen se kupil ve směsici divé s tříští rozsápaných šeříkových kmenů. Však i na křesťanské potom došlo chrámy;

tu zřel mnohý měšťák s tajným plesem v duši, kterak ptačí pazour bez okolků kruší klenby zčernalé a ztrouchnivělé trámy svatyň gótických a staveb historických,

kterých pro vrtochy lidí nepraktických rýč se nesměl dotknout, by dle lineálu k ulic moderních se nesl ideálu. Bohužel však při tom vandal okřídlený

nešetřil ni věcí opravdové ceny: pustošil a loupil chrámů skvosty ryzí, monstrance i kříže stříbrné a zlaté, madonn koruny a drahocenné řízy,

malby, drahokamů věncem obepjaté. Neboť v dlouhé řadě pudů zlých a citů krkavčí měl chtivost po všelikém třpytu. Stejný pud i v lidské dávno sídlí hrudi

a náš věk se zvláště touto vášní trudí. Vše se musí lesknout, pyšným zářit skvostem, byť jen s pozlátkem to byly skelné střepy, na domy a v koby, k neřestem a cnostem

aspoň kočičího stříbra kmit se lepí, zlatým reflexem se všechno vůkol mihá, třpyty skvostné zdobí křeslo, nůž a sklínku, čalouny a lampu, ba i každá kniha

bezmála se mění ve klénotní skřínku: zvenčí plýtvá knihař nádhernými blesky na ořízku, na hřbet, sametové desky, dovnitř štědře sypou ruce básníkovy

hrstě démantů a perel, drahé kovy, že až přecházejí oči z této záře – někdy arci jsou to skvosty filutáře. Hojnou žeň pták nosil v loupeživých spárech:

Zlata žoky sbíral v bankách, ve směnárnách, skvosty po salónech, v damských budoárech, avšak nejvíce jich nabral v zastavárnách; vydrancoval všechny klénotníků krámy,

všechny pasířské a modních tretek sklady, sbírky obrazů pro nádherné jich rámy, skříně knihkupecké pro děl skvostných řady, a vše sobě snášel chtivě do pelechu

na věž radnice a prolomenou střechu. Dům, kde dříve stálé slýchaly se stesky na důchody skrovné, divným sudby zvratem pokladů teď září báječnými lesky,

jako Inkův palác obsypán je zlatem, s dešťových rour dešť mu dukátový prší, ve dvoře až na sáh klénoty se vrší. Ale jinak získal málo ozdobnosti

ctihodný dům radní ptáka působností. Věc ta ovšem dosti rozpaků mi plodí, neb jak Pilat v Credo do básně se hodí. Však co naplat? Muso, vnukni slova květná,

jimiž obeplul bych bradla ošemetná! Dosti znešvařují holubí nám roje sochy, paláce a dómy, basiliky – ale trudno líčit, do jakého kroje

obláčel je teprv pták ten převeliký! Oblouků a fiál velkolepé sady z kamenného listí, kvítí zdobou hustou, na baročných štítech váz a sošek řady

vrstvou guana se kryly na sáh tlustou. Ale nejvíce ten obří nemrav hyzdil ubohý dům radní, na němž netvor hnízdil: Nakupilať po něm, po náměstí vůkol

tolik neřesti ta mrzká ptačí láje, že ni Herakles by nebyl zmohl úkol, aby vyklidil ty augiášské stáje. Vrcholem však bylo útrap neskonalých:

Každý velikán má průvod tvorů malých – ať si čmelíci neb přívrženci slují – kteří přítulně se na něm přiživují. Tak roj čmelíků měl, spíše obrů čmelů,

pták ten, přiměřených jeho veletělu. A ti čmelíkové rozlezli se brzy po radnici všude; do všech kancelářů vnikl pasořitců těchto chumáč drzý,

zaujal i křesla předních hodnostářů. Jako trubci líní medotvorné včely vypudili zástup pracovníků celý. Dosti po čmelících kuřích svrbí kůže

a ti sotva hlavu špendlíkovou měří – soucitná tu duše povážiti může, jaká teprv obtíž byla s onou sběří, s davem obrů čmelů, málem chlapa větších!

Před tím nešvarem, jenž více ztropil psoty nežli výtržnosti oposiční roty, celá správa obce vzala do zaječích.