VI.

Doposud pan Ježíš s apoštoly časem chodívá po zemské roli. A tak jednou, když se slunka líce skrylo za les, ohněm jeho vzňatý,

došel k vesnici ten zástup svatý. Zdarma nocleh vyžádat si chtíce (neboť Jidáš s měšcem od své zrady vyloučen je z apoštolské řady)

zaměřili k zámku pyšné báně. Ale vrátný ve klenuté bráně vida sadem, jenž se halil v šero, blížiti se postav dvanáctero,

obořil se na ně řečí zlobnou, zdvihaje hůl svoji s třapcem zdobnou: „Jaká smělost, do panského sadu vetříti se – zpátky bez odkladu!

V zámek až si troufá kytle režná, jakás žebravá láj světoběžná, a jak na procesí v celém davu – Rychle! Jinak naučím vás mravu!“

Petr hněvem zjitřen sahal k meči, ale Pán jej ztišil mírnou řečí: „Sluha koná vůli svého pána, tomu pak jest odplata již dána:

Velbloud uchem jehly projde spíše, nežli boháč do nebeské říše.“ Do vsi svatá družina se béře, ťuká o nocleh na farní dvéře.

Vyhlédl pan farář: „Není klidu ani v noci od bludného lidu? Stále rozdávat z té hrstky štóly – sám se octnu na žebrácké holi.

Tlukou si, hned po dvanácti k tomu – Což je hostinec ve farním domu? S Pánembohem, lidičky, jen jděte – Marto, drůbež dobře uzavřete!“

Petr žádá: „Sklič jej kázní tuhou! Zde pán pohaněn byl vlastním sluhou.“ „Nepoznal mne,“ Kristus odpověděl. „Kdyby o nebeském hostu zvěděl,

s družic průvodem a s korouhvemi dal by uvítat mě zvony všemi.“ Na vesnice konci zástup svatý stanul u dřevěné nízké chaty.

Na okénko pod slaměným krovem Ježíš zaťukal. Tu tkadlec chudý přístřeší jim poskyt’ vlídným slovem: „Vezmete-li za vděk slamou půdy,

vítáni nám buďte! Rád bych sice uložil vás v postel do světnice, ale pro tolik tam není místa, sotva pro mne s dětmi. Jinde všudy

lepší mají byt. Leč pravda jistá: Chudému dá nejspíš pomoc chudý. Nuže, dále v příbytek můj prostý – ženo, vedu nenadálé hosty.“

Hlavu chýle pro nizounké dvéře, do jizbice Pán se s druhy béře. Její podlaha je z cihel zpola( shora černají se břevna holá(

s šeré stěny ve zpuchřelém rámu sem tam shlíží malba svatých levná( onde třepetavě visí s trámu holubička z vejce trojbarevná(

zde stav tkalcovský( tam plotna chudá, od níž rozpačitě hosty zdraví žena v sukni nuzné, ohněm rudá( kol ní chumáč dítek bělohlavý.

Tkadlec ke stolu – kde svíčka z loje osvětluje vodu v hrubém žbánku, pecen, z lipového dřeva slánku – veda hosty, všim’ si jejich kroje,

pozoroval volné, dlouhé vlasy a řek’: „Z daleka jste přišli asi?“ „Z Palestýny.“ „Z takové až dáli?! Však jsem poutníky hned zvláštní tušil,

hledě na ty pláště, na sandály – kdož by zde tak divné věci ušil? Nuže, posaďte se za mým stolem – snad se nějak směstnáme tu kolem.“

Posadil se Kristus v čelo stolu, s leva, prava pásmo apoštolů na lavice, hrubých židlic řadu( ba i truhlu tkadlec – malovány

byly na ní divné tulipány – pro Šimona přišoup’ z kouta vzadu. „Povečeřte s námi,“ hostům praví. „Suché zemáky sic hody malé;

ale chuďas není vybíravý – chválím Boha, mám-li ty jen stále.“ A již na stůl žena mísu staví s kouřícím se, prostým role darem

v sivé slupce, rozpukané varem. Muž pak pobízí: „Jen beřte chutě! Na nás nehleďte( však čehos špetku shledá ještě pro nás žena k snědku.“

V ramena jim klepá, k jídlu nutě. Ale Ježíš vece: „V míse dosti! Pro všechny tam bude do sytosti. Ty však přisedni též, ke mně blíže –

Petře s Ondřejem, o židli níže!“ Tkadlec přised’, náhle na rozpacích, neboť cosi zvláštního se skvělo v hosta tváři velebné a zracích,

a kýms kouzlem jeho slovo znělo, že zvuk tento v duše hloub se linul, jakby z říše nadpozemské plynul. Ježíš ruku žehnající vztáhl

nad chudobný stůl, vznes’ k Otci hledy a pak první v mísu plnou sáhl; avšak zemče, jehož obal hnědý puklinami jevil moučné bělo,

že chuť pouhým zjevem probouzelo, podal apoštolu, jenž se vinul na levici vroucně k jeho boku, jemuž na ramena mladá plynul

překrásný vlas v jarobujném toku jako vlny jasné, sluncem zlaté, kolem tváře sladkým ohněm vzňaté. Brali všichni za stolem a jedli(

avšak malí, zhostivše se tísně, bez ostychu po dětsku si vedli, a nechť otec po nich mrkal přísně, ke stolu se třeli, nedočkavě

zřeli na mísu neb divným šatem cizinců se zabývali hravě. Jedno kradmým okoušelo hmatem jilec meče u Petrova pasu(

jiné šedého se dotklo vlasu, který splýval jako stříbra pramen Jakubovi Zebedovci s ramen; ba i jedno u Kristových nohou

se sandálu řeménkem si hrálo – neplechu tak podnikali mnohou, až si tkadlec povšim’, co se dálo, a zle stáhnuv čelo v temné vrásky

důtku vmetl do všetečné chásky: „Vari, nezvedenci bohaprázní, sice březovou vás zkrotím lázní!“ Ale Kristus k dětem hlavu sklonil,

rozpjal náruč, pousmál se jemně a hlas jeho rajskou hudbou zvonil: „Nechte maličkých přijíti ke mně!“ Na klín posadil si s něžnou péčí

robátko, jež ručku boubelatou přítulně mu vztáhlo na šíj svatou( dokola pak shrnuli se větší, tiskli v hustém chomáči svá tílka

k jeho bokům, chytali se paží, v roucha záhyby mu kladli čílka jako kuřátka pod kvočny stráží. A Pán, v oku záři božské lásky,

v úsměvu jim hladil světlé vlásky, podávaje tomu hned, zas tomu role plod, jejž prstů božských tknutí dařilo těch plodů libochutí,

které svítí loubím rajských stromů – dětí mlaskot jevil tyto divy, rozkoší se smála jejich líce, třepetaly ručkou žádostivy,

„ještě! ještě!“ sborem škemrajíce. Ale tkadlec mlčky v jídle ustal, na mísu a hosty přemítavě hleděl s úžasem, jenž stále vzrůstal.

Jak to možno? – rovnal v matné hlavě – Tolik ruk tam sahá bez ustání, všichni kolem stolu syti skorem, děti činí se, až Pán Bůh brání –

a přec mísa stále plna horem! Na poutníka v kruhu dítek znovu zadíval se – ztrnul: Divná záře objímala hlavu cizincovu,

linula se z božsky lepé tváře a kol kolem v lesku toho světla jizba krásou nevídanou zkvetla, všechna veteš chudičkého bytu

zaskvěla se v nadpozemském třpytu, zvuky líbezné se nesly shůry, jakby tiše pěly nebes kůry, a ta holubice z cetek prostá,

s trámu visící nad hlavou hosta, jako živá perutěmi chvěla, velká, divukrásná, čaroskvělá... Tkadlec chvěl se osykovým listem

poznav náhle, že tu sedí s Kristem. Na podlahu kolena se smekla, hlava sklonila se k noze svaté, vláha zbožné nadšenosti tekla

tváří hubenou na ruce spjaté a rty vroucím hlaholem se chvěly: „Klaním se Ti v prachu, Spasiteli!“ „Povstaň, dobrý muži,“ Kristus praví.

„Kdybys ty mně nebyl poskyt’ krovu, na zemi Syn člověka by znovu místa neměl, kam by sklonil hlavy. Však mně odpočinku třeba není,

jáť jen zkoušel lidských srdcí chvění, a že obstál’s jako v ohni zlato, milost jakoukoli vol si za to. Čeho přeješ si, vše splním – Nuže,

dar vol z ruky, která všecko může.“ Chuďas, zmaten, zač by prosil, neví, nesměle pak svoje přání jeví: „Za hrsť zemčat čeho žádat mohu?

A ta ještě tvá, jak všechno kolem – Bohu dal jsem jen, co patří Bohu( plat mi božský, že’s dlel za mým stolem. Však že milosti své chceš mi přáti,

jednoho jen troufám sobě ždáti: Nevolím si lesku, cti a zlata, nevím, jak by v bohatství mně bylo( nechťsi bídna, mně ta stačí chata,

i to chudé řemeslo mně milo, práci zvyk’ jsem, nedoved’ bych líně v panské síni ruce skládat v klíně. – Protož, Pane, o to jedno prosím:

Dej, ať v ruce zdravé k práci síla, dej, by stav můj nepostrádal díla, ať mzdu každý týden domů nosím, dokud léta nepřijdou mým dětem,

aby samy prodraly se světem.“ „Dobře’s volil, vůle tvá se stane. A tak zachovej si duši prostu, dokud za přístřeší dnes mi dané

v síň tě neuvedu rajských hostů.“ Povstal Ježíš s apoštolů sborem, žehnal chuďasům a vyšel z chaty provázen jich oslněným zorem:

proměněn byl nyní zástup svatý, zjasněly jich postavy a tváře, jako tkány z nadpozemské záře, kolem Krista plály skvoucí plamy,

druhým světlé kruhy nad hlavami. Po zemi už nešli. Vzduchem tmavým jako zářné mlhy výš a výše stoupajíce k hvězdám bleskotavým

vraceli se do nebeské říše... Když mu zmizeli, muž pomateně jako zpola ve snách vzhlédl k ženě: „Zdaž to všecko v jizbě mé se dálo,

či jen hlavě zmatené se zdálo? Však ne – divná zář tu dosud svítí a dech voní nebeského kvítí.“ „Nebyl sen to, ale pravda jistá,“

vece žena. „Hostili jsme Krista. Než, kam rozum tvůj se poděl, muži? Moha volit všeho světa jmění, do smrti až sobě nechal’s druží

starou bídu, věčné lopocení. Sterý zázrak maje na vybranou, zvolil’s přírody dar zcela všední: zdravou ruku, stotisícům danou,

a hlad při tom, trampotu den ke dni. Špetnout jen a mohl’s na svém stavu z ničeho tkát pásmo zlatohlavu, nebo každé ráno bez námahy

pod poduškou najít peníz drahý. Nebo aspoň měl jsi Krista žádat, že má stůl ten denně kolik třeba sám ti schystat kysela i chleba,

abys mohl výdělek svůj střádat na šat slušný pro nás, pro ty malé – není na chuděrkách nitě kalé. Štědrý den k nám přišel z nenadání,

Ježíšek, sám Ježíš zde se stavil( avšak o dárečku není zdání – nadělením dítkám nezůstavil ani nejskrovnější z dřeva loutku,

ani cukrovinek po kornoutku.“ Chuďas manžel zasmušil se trochu, rozhlédnuv se jizbou, k sobě vece: „Věru, máš zde bídu s nouzí, hochu,

o zlepšení měl jsi žádat přece. Ale což! Máš aspoň jisto zdraví, a snad ostatek Bůh nějak spraví.“ Dne pak druhého hned na úsvitě

díla uchopil se s myslí čilou, jako pírkem házel člunkem hbitě, k práci chuť mu hrála každou žilou, veselo mu bylo ku podivu,

zlatem plálo slunce ve tkanivu, stavu hřmot mu zněl jak zvonků znění, sám k nim bezděky své družil pění. Za týden tíh’ s díla spoustou k městu,

zvyklou myšlenkou si krátě cestu, zdali faktor v dobré míře bude a zda nestrhne mu ze mzdy chudé. Faktor usmíval se dnes až milo,

jako druha laskavě ho zdravil, ba i ruku tisk’ mu, chvále dílo, a pak záře radostí mu pravil: „Uznal pán, že příliš bídně platí

práci těch, z jichž mozolů a potu šumně kvasí, hedvábím se šatí, co jim zatím snášet hlad a psotu, bydlit kdesi v soumraku a plísni,

kde roj dítek mrznoucích se tísní. Proto odhodlal se plat váš zdvojit – vždyť i při tom slušně bude žíti: neníť třeba královsky se strojit,

k rybám cizokrajným rýnské píti, čtyřmi jezdit s vozkou premovaným, hovět marnivosti choutkám planým. Lépe oblažit dav nuzných bratří,

vděčně dát, co práci plodné patří.“ Chuďas udiven se tázal v duchu, bdí-li vskutku, smí-li věřit sluchu( ale faktor mincí velkou, drobnou

před ním vysázel mzdu dvojnásobnou. Tkadlec poklusem se domů béře a div chvatem nevyráží dvéře, radost bezmezná mu jiskří z očí,

chotí udivenou v kruhu točí: „Ženo, výskej! Po nouzi je veta! Hle, tu přináším ti šátek nový, pannu Bětce, perník Jeníčkovi,

pro všechny zde v uzlu různá treta. Divy chtěla’s, bychom byli šťastni( nuže, stal se zázrak nad zázraky: přidali nám páni z vůle vlastní –

Díky vzdejme Kristu za div taký!“ Hle, to zkazka o Kristově pouti, kterak ráčil pravou k bližním láskou boháčovo srdce zažehnouti –

žel, že dlouho zůstane jen zkazkou.