Ať si kdo chce kroutí hlavou
nad zázračným dudákem,
že ni bájí není pravou,
novým smýšlen písmákem –
jistě syn je naší hrudy
Švanda, jehož vzácné dudy
za všech dlouhých časů zlých
umívaly
plašit žaly,
péčí zmatek
z českých chatek:
Švanda, řízný český smích!
Není zdrávo lidu tomu,
jemuž smích je cizí host,
jemuž morous rozum z domu
honí všecku veselost,
s nímž jen vážná duma sedá,
který časem štilec nedá
pod nos moudrým myšlenkám,
jenž se chvílí
rozpustilý
v trudné děje
nezasměje
všemu kol a sobě sám.
Věk zas jeden v dál se ztrácí,
nového nám vzchází prah;
za ním k hojně perné práci
kyne řada vážných snah,
i boj hrozí starý, známý –
však i ty pojď, Švando, s námi,
český smíchu, zdráv nám buď,
v časů slotě
k bujné notě
laď své dudy,
zažeň trudy,
směj se směj a skočnou huď!