Kam pohledneš, tam Jeremia kvílí a karatel své důtky napřahá: „Ó společnosti zvrhlá, dave shnilý! Ó bídný lide, země neblahá!
Ó mdlobo, šarlatanství, neschopnosti, ó hnilobo – !“ Již, mravokárče, dosti! Snad právem rozlehá se nářek tvůj, i šlehů dešť snad po zásluze padá –
Leč mírni hněv a stále pamatuj, že díl jich patří na tvá vlastní záda. „Náš celý život chorý jest až běda, směs frází nadutých a dětských tret,
jest neskonale chudá naše věda a naše písemnictví planý květ, vše Liliput jen směšný, přeubohý – “ Tak hořekuješ, káráš rok již mnohý,
však pomalu bys mohl také, věř, sám zdravou rukou do díla se dáti – jen pilný na lenocha důtky beř a jenom velký smí se malým smáti.
V čas důtky pelyněk je lidu zdravý a neškodí též perné šlehnutí; než stálým haněním se málo spraví a věčný nářek jen se znechutí.
Dlí náprava, kde každý jenom káže – radš chop se díla, kdo máš zdravé páže! Co prospěje, když tupit jenom znáš čin ostatních, že není lepší, větší,
jim bereš chuť a sám nic nekonáš? I malý čin je víc než pouhé řeči. Již máme karatelů víc než dosti, šíř, šíř se stele pessimismu stín:
vždyť snadno láti chybám, nečinnosti a přitom skládat vlastní ruce v klín; strach věru jest, že každý raděj’ zvolí na místo pracovníka soudce roli,
a že pak zapomenem’ na posled pro samou žalobu a lamentací, co nejlepším jest vychodištěm z běd: v čas uchopit se chutě plodných prací.
Nuž, dosti již těch jeremiad věčných, již dolů s kazatelen v dělný ruch! Dost úšklebků a důtek nekonečných, z nichž otráven již málem český vzduch;
je třeba dusné chmůry zapuzovat a srdce těšit, mysli povzbuzovat, by plna důvěry a naděje si řekla jará pracovníků četa:
Kde stíny jsou, ať zář se zaskvěje, co slabé jest, ať mohutní a zkvetá!
Cookies on Poetry Cove