A na to mlynář: Bolestnou vás ranou zasáhl osud zlý. Však, milý příteli, jak jícen hrobový nad vaší Annou, i vaše hruď se časem zacelí.
Jak na tom rově zelenými vínky nad hrobním kvítím břečtan povívá, i v duše vaší smutné upomínky nadějí nových zeleň zakývá.
Hle, tak jste všichni v naši besedu květ zapletli, ten světlý, onen černý; než kde nám vězí lesník pronevěrný, by zavinul v ten věnec k posledu
peřestý kvítek šumavého boru? Aj, hleďme! šibal tamo v besídce s Lidunkou krásnou dal se do hovoru a mní, že skryt je naší vyhlídce.
Jak líc jí rozpaluje žhavým okem! Oč, hubinku že v posled uloví, oč, že nám nebude již příštím rokem nalévat dívka nektar chmelový.
Nuž, zbývám já a snad vám bude vděk, že besedu mou skončí přípitek: Nechť kraj náš rodný stále štěstím dýše, nechť usmívá se květů zdobou svíží,
nechť plných klasů zlatem šustí v pýše a větve shýbá pod ovoce tíží! Ať hrozen z kadeřavé révy kštice jak safír náušnic mu visí dále,
ať jeho jablko i dítek líce ruměncem svěžím zardívá se stále! Ať jeho chmel kol tyčí převysokých, jak půvab jeho dívek útlobokých
kol statných jinochů, se družně vine a z plných číší k veselosti kyne! Nechť jeho skalám rovna mužů čela, v nich myšlenka, jak skal těch jedle smělá,
nechť z jeho ňader stříbra poklad ryzí a paní jeho něha nevymizí! Ať z jeho brázdy stále k nebi tryská skřivánčí jásot, slavík jeho pěje,
ať lidu jeho zpěv dál teskní, výská a básníka mu píseň prsa hřeje! Nechť jako hvězd na nebes jeho báni, jak jiskřiček po jeho sněžné pláni
bez počtu po něm krásných vznětů kyne, však duchů noc i mráz ho navždy mine! Nechť uhájí se před nepřátel zlostí svých synů láskou, ramenem a krví!
Nechť duchů našich plod, prach našich kostí jej vnukům našim k žatvě zlaté mrví! Tak, rodný kraji náš, buď zdráv nám stále! K pyšnému květu rozvíjej se dále!
Shrň v sebe vděky, půvaby všech zemí a jako hvězda skvěj se nade všemi! Buď hrdým klénotem na klínu země, buď růží čarokrásnou v její kštici,
staň korunou se slávy v její témě a perlou nadšení na jejím líci!
Cookies on Poetry Cove