Vzdech trpký vítá našich králů řadu, jež klonil v jařmo cizích tretek chtíč, i zpupné panstvo cizojmenných hradů, snah cizích raby, lidu svého bič;
než kdy sám národ povstal v žáru svatém a blesky kalicha v noc duchů dštily, a slepec zaburácel s pomsty mlatem: tu žasl svět, tu velicí jsme byli.
Ký div, že naše skráň se v lesku sluní, jenž září z velkých historie desk, že stále, stále na rtu našem duní ten dalný houfnic hrom a cepů třesk – –
Leč, bratři! nevrátí se titan slepý, i reci jeho v mohylách se skryli, a v musejích se bortí strašné cepy – My velicí jsme byli, ach! jen byli.
Co pomůže nám vavřín zašlé doby, co síla, moc, jež rozpadla se v nic? Ach! lipanské a bělohorské hroby co vzaly, nevrátí nám nikdy víc.
Hůř žebráku, jenž chodil v zlatohlavě, smích budí slaboch, pyšný z dávné síly, svou hanbu neskryjeme v otců slávě, co jsme, jen vidí svět, ne co jsme byli.
Jen přítomnost nám stvoří osud celý. V té utrhněm’ si slávy ratolest a bychom barbary jen otce měli, tím pyšněji by zkvetla synů čest.
Však svěsíme-li v boji chabou ruku: nechť dědové si laury věčné vili, nic neodvrátí zkázu kleslých vnuků, a lidstvo chladně řekne, že jsme byli.
Nás budil svit, jenž zářil z prchlých věků, a byl nám zdrojem nové důvěry; než, stále vzpomínat jen dědů reků a sníti v troskách zašlé nádhery,
to marně čas a sílu jarou tráví a zrak nám kalí, klamným leskem zpilý – Již nechme snění v rozvalinách slávy a k činu, bychom velkými zas byli!
Cookies on Poetry Cove