S klenby pochmurné, své světlé slze na dlouhý stůl cedíc, lampa visí, pod příkrovem tady jako v mlze mrtvoly se odstiňují rysy.
Zableskl se nůž a z pod přikrývky vynořil se obraz – mrtvé dívky. Něžná podoba: ach málo vesen peřesté své zvonky věšelo
ve vlas zatmělý, jenž poroztřesen na ňádra tu splývá, na čelo. Hle! jak ve rtů jemném rozesmeku perly blýskají a v oblém víčku
modra kmit – jak smutného i vděku smrti stín přidává tomu líčku! Oj což vázne nůž tvůj u povětří nad obětí krásnou, muži vědy?
Želíš jí? Jen bodni! Neušetří toho červ, co změkčuje tvé hledy... A přec duše lká, že vichr zkázy rozškubal ten věnec vábných květů,
a že v hnízdě zeleného mlází ubil city, než dospěly k letu... Jaké to myšlénky v lebku starou derou se, jakoby vinní parou
byla těhotna – což moje hledy poprvé zří smrti obraz bledý? – Co se skví tu na prstu? Aj tenký zlatý kruh – jak mnoho obestírá –
duše tvá doň sladké upoměnky vepřádá, jak uvadlé si sbírá listí v hnízdo opuštěné jeseň... Prsten zdvíhaje, hled vyslal přeseň
k dívce umrlé. – Však ta, ó divy! zdvihá se, zrak pootvírá snivý, hlavinku ve světel diademu týčí, ručku popodnáší k němu,
sedíc na stole – v dol nožka zklouzla a lká hlasem plným smutku kouzla: „Vrať mi ten kroužek zlacený, ty muži chladné vrásky!
Onť žehnaný a svěcený posvátnou slzou lásky. V něm více dřímá tajných věd, než chápe leb tvůj suchý,
onť ode mne jak amulet odhání černé duchy. Ten prsten ať se s prstem mým již více nerozstane,
až s něho žárem světovým co zlatá slza skane! Vrať mi ten prsten zlacený, ty muži chladné vrásky,
onť žehnaný a svěcený posvátnou slzou lásky...“ Ach ty zvuky! Jako hlahol zvonů rodné vísky provívají jej,
zdá se mu, jak poznával by onu bujnou kadeř, vábný obličej – prsten písmem, zdá se mu, obtáčí jmeno jeho – je mu divno, k pláči –
utřel zrak. – – A hle! tu nepohnuta, smutnokrásných, neznámých však rysů, leží mrtvola – a zlatokutá proužka v ruce, tenká, bez nápisu. –
Prsten padnuv smutně pozazvonil a nůž k řezu hlavnímu se sklonil...
Cookies on Poetry Cove