S učazené klenby, jasné slze na dlouhý stůl roníc, lampa visí, pod příkrovem tuto jako v mlze mrtvoly se odstiňují rysy.
Zableskl se nůž a z pod přikrývky vynořil se obraz – mrtvé dívky... Něžná podoba: ach málo vesen strakaté své zvonky věšelo
ve vlas zatmělý, jenž poroztřesen na ňádra jí splývá, na čelo. Hle! jak mezi rty se bělá skvěle řada perliček a v oblém víčku
modra kmit – jak smutné vděky stele smrti ruka po sinavém líčku! Oj, což vazne nůž tvůj u povětří nad obětí sladkou, muži vědy?
Želíš jí? – Jen bodni! – Neušetří toho červ, co změkčuje tvé hledy – červ – ó hnusný ženich! vrhne zmaru v oběť věnec andělských těch tvarů!
Jaké to myšlénky v lebku starou derou se, jakoby vinní parou byla ztřeštěla – což moje hledy poprvé zří smrti obraz bledý? –
Co tu blýská na prstu? – Aj tenký zlatý kruh – jak mnoho obestírá – duše tvá doň sladké upoměnky vepřádá, jak uvadlé si sbírá
listí v hnízdo opuštěné jeseň... Prsten zdvihaje, hled vyslal přeseň k dívce umrlé – Však ta, ó divy! zdvihá se, zrak pootvírá snivý,
hlavinku ve světel diadému týčí, ručku popodnáší k němu, sedíc na stole – v dol nožka sklouzla – a lká hlasem plným smutku kouzla:
Vrať mi ten kroužek zlacený, ty muži chladné vrásky! onť žehnaný a svěcený posvátnou slzou lásky.
V něm více dřímá tajných věd, než chápe leb tvůj suchý, onť ode mne jak amulet odhání černé duchy.
Ten prsten ať se s prstem mým již více nerozstane, až s něho žárem světovým jak zlatá slza skane!
Vrať mi ten kroužek zlacený, ty muži chladné vrásky, onť žehnaný a svěcený posvátnou slzou lásky...
Ach, ty zvuky! Jako hlahol zvonů rodné vísky provívají jej, zdá se mu, jak poznával by onu bujnou kadeř, vábný obličej –
prsten písmem, zdá se mu, obtáčí jméno jeho – je mu divno, k pláči – utřel zrak – – A hle! tu nepohnuta smutnokrásných, neznámých však rysů
leží mrtvola – a zlatokutá proužka v ruce, tenká, bez nápisu – Prsten padnuv smutně pozazvonil a nůž k řezu prvnímu se sklonil...
Cookies on Poetry Cove