V.

Vod valná pláň, kde věžil orkán včera hor plynných davy nad údolí sterá, kde sršely tmou žhavé mračen střely a s hromu rachotem vln jeky zněly,

dnes v majestátním spočívajíc míru pod nebes jižních skvoucím blankytem, safírem ohromným se modrá v šíru se zlatých jisker hravým zákmitem.

Jak modrá říza jemných krajek lemem, roj tichých vln se čeří sněžnou pěnou pod nízkou prouhou břehu, ozdobenou malebných palem skvostným diadémem.

To nádherný je předvoj pralesa se šperkem pyšným rostlin opínavých, jenž v kadeř tká jim věnce květů žhavých a girlandou až k moři poklesá.

Pod nimi vlnek stříbrem průzračným plá sadu podmořského divná krása, jenž koralovým kvítím břeh tu pásá, polypů něžných dílem zázračným.

Ty trsy z tyrkysů a rubínů, na jejichž snítky ozdobné jsou sety kol kolem lepotvárné živé květy v rozkošných barev sterém odstínu,

těch medus barvy, tvary přesličné i jiných tvorů, jež kol hrají v letu jak motýlci těch koralových květů, a na dně lastur formy rozličné,

jež perletí se lesknou v barvách duhy – toť jako pohled na báječné luhy. Leč bouře včerejší, jež s lodí Muz tak mnohé pyšné sklála naděje,

v těch krásách vůkol nechala svých hrůz nejedny kormutlivé šlépěje. Na břehu sem tam divná směsice se kupí v písku. Mořem vyhozeny,

vln prudkostí a vláhou poškozeny, tam leží koše, bedny, krabice. A v moři samém nedaleko břehu hle! mezi skalin útesy a bradly,

jež černají se v jasném pěny sněhu, vrak lodi vězí, zpola na bok padlý. Slyš! Zdá se, jakby do pralesa kdes byl náhle zadul vítr s hukotem

a blíž a blíže k pobřeží se nes’ v rostoucím šumu s větví praskotem. A již v tom hluku rozeznati skřek a vřeskot hrdel četných. Povzletá

nad palmy zděšen mnohý papoušek a, vzduchu tulipán, tam třepetá peřestým křídlem. Z houšti lupenů op nyní vyrazil a po kmenu

sjel k zemi bleskem; za ním druhý, třetí a dav už jiných vřeště dolů letí; teď chumelí se řásných listů houští již celé mračno opičích těch stád

a překotem se po lianách spouští, jak dštil by plavých pitvor vodopád. Vše na krabice, na bedny se vrhá, rve vaků řemení a koše trhá – –

Teď, Breughle pekelný, svůj štětec dej, bych z dáli zachytil ten divý rej! Mé péro chabé nepodá než stín té orgie, těch mumrajů a šprýmů

nad zůstalostí utonulých mimů a pěvců, primadon i ballerin. Jak vichří nedočkavé ruce opí v té strakatině třpytných oděvů,

co s nimi za posuňků směšných tropí, co groteskních tu zříti výjevů! Zde s fantasticky opřilbenou lebí tvář opičí se do zrcadla šklebí;

tu strká v Mefistovy spodky rudé opička ruce; nohy opět jiná cpe v rukávce živůtku Markétčina; jich soused žezlem na trianglu hude;

op vedle s hustě osněženou srstí kol sebe metá pudru plné hrsti, že brzy tu jak v sádrovnické dílně; druh za ním karrikuje umělce,

po zádech štětkou čmáraje mu pilně, již v tuši namáčí a rumělce; ten lorgnonem zas mává v poskoku půl oděn anticky, půl v rokoku,

a přes tympány metá kozelce – – Tu obleky všech národů a zemí, tu zbraň, jíž hrozíval kdy který věk, vlásenky, kníry s nosů druhy všemi,

mask bez počtu a lýtka baletek, tu věnce vavřínové s fábory, vějíře, noty, číše, prapory – – vše oživeno šklebivými běsy

a rozvířeno v nevídané směsi a rej ten vhodná hudba doprovází, směs tónů, jaké neuslyšel svět: vřesk opů, tamtam ohlušnými rázy,

chřest rolniček a klapot kastanět. A nové ještě davy s palem prší; již sotva jímá břehu těsný pruh ten bohopustý masopustní ruch,

kde pestře klubka zmotaná se vrší opičích maškar, jež se o plen škubou a na se cení dáseň ostrozubou ke rvačce hotovy. Tu jedna zrakem

zalétla na skalisko s lodním vrakem i zavolala jiné. Vyšplhala hned tlupa opičí na sykomoru, jež sama strměla tu v palem sboru

a nejdál k moři větev silnou stlala. S té v době kratší, než můj popis trvá, pás visel utvořený opicemi: na větvi nohama i chvostem prvá

se drží pevně, hlavou visíc k zemi, a rukama chvost dolní družky jímá, ta třetí zas, ta čtvrté ohon třímá a tak op četný – směšné divadlo! –

lbí dolů, zády obrácen jsa k moři až k zemi téměř svislý řetěz tvoří. A teď to dlouhé živé kyvadlo všech ruk a nohou prudkým rozmachem

vždy prudčeji sem tam se houpá, zmítá, že brzy daleko za břehu lem op nejspodnější k lodní trosce lítá, až ruky vzpřahem kloun tam obepjal

a dokončen tak živý oblouk mostu, jenž zbudován je z opích těl a chvostů tak docela, jak Ulloa to psal, (čímž tuto nezvratně se potvrzuje,

co učencům dnes bajkou směšnou sluje). Po mostě opičím dav jiný pílí a do dna vypleněn je v malé chvíli nešťastný koráb. Nový tarmark pravý

přibývá na břeh do strakaté vřavy. V tom objevil se posléz mezi svými též vládce Hanuman. Teď teprve – ač vůdce – dostih’ kroky belhavými

své poddanstvo, jsa ztýrán do krve. Onť arci nesměl pádit opím skokem po lianách, než bral se lidským krokem po zemi, opřen o kus bambusu,

a šlo to v bídném dosti poklusu, an každou chvíli rovnováhu ztrácel a leckde pádem v trní zakrvácel – neb ten druh opic dovede jen stěží

jít zpříma jako gorilla neb čego – tak dopachtil se posléz’ na pobřeží a stanul jako vtělené Quos ego! „Ah!“ zkřikl, „rozkošné to divadlo!“

a bambus napřáh’ v ruce hrozebné; než zbaveno tak berly potřebné v ráz jeho veličenstvo upadlo na přední ruce a tak o čtyrech

dál plísnilo své zbrklé poddané: „Dost nemoudrých a dětských šprýmů těch! Co v koších dosud, ať tam zůstane a vše do lesní naší državy

ať nejdřív pozorně se dopraví; tam teprve po řádném sepsání z té spousty vyberu, co svědčí komu dle rodu, povahy a nadání,

a naučím vás, jak se tvářit k tomu.“