Z temna noci v dálce dalné
jiskra zakmitla,
v upomínek mlze valné
hvězda prosvitla;
blíže teď letí
sněhovou změtí,
jasnější stále,
větší čím dále,
čtvercem už září
okenní rám –
Ó již to světlo
milené znám!
Vždy mi srdce poskočilo,
rozjiskřil se hled,
bystřeji se vykročilo,
mdlou jsem šíji zved’,
zapomněl sněhu,
vichřice šlehu,
teplo mi bylo,
sladko a milo,
když mne tím světlem,
maják mých dum,
pozdravil z dálky
otecký dům.
Vítej, laskavého krovu
jasná zřenice!
Již mne obejímáš znovu,
drahá světnice,
v mrazivém šíru,
v bouři a víru
hnízdečko vlídné,
teplé a klidné,
dětství kde pučí
bělostný květ,
nad který nemá
krasšího svět.
Mateře líc nachýlenou
zlatí plotny žár,
otec houpá na kolenou
rusovlásků pár,
ostatní kruhem,
tísněn druh druhem,
očka se skvějí,
na rtech mu tkvějí,
z nichžto se vine
měňavý pruh
zkazkové příze
z perel a duh.
Oka mžiknutí ach! smetlo
milé jizby klam –
hledím v dálku – žádné světlo
nekývá mi tam.
Samoten v šedu
šero dum předu,
pavučích nití
podzimu žití,
nehrá v nich duhou
pohádky lesk –
střízlivo všecko,
nuda i stesk...
Ej, co! V oknech ledu sněti,
v kamnech oheň mám,
pohádku pak vyprávěti
budu sobě sám.
Nemá sic pele,
úpravy skvělé,
ale tak známě
dívá se na mě,
jak by ji šeptal
otcův mi hlas –
snad jsem ji slyšel
v dávný ten čas.