V.

Podivně se drahé klíče skvějí v čele krámku pestrou vetešinou; kolemjdoucí diví se a smějí, hlavou zavrtí a – krámek minou.

Posléz učenec tu stanul maně. Brejle vyňal z nekonečných šosů, očistil je šátkem, dechnuv na ně, zasnoubil je tenounkému nosu.

Utkvěl pohledem na zboží zlatém, hladě tabatěrku zadumaně, až pak šňup’ si, klíče koupil s chvatem – blažen vetešník mnul za ním dlaně.

A kněz vědy ve svatyni svojí klíče ohledává líc a ruby. Hle, jak zlatá křidélka se pojí překrásnou tu prací v divné zuby!

A jak hledí na útvary sličné, zvolna v duchu bádajícím svitá, z šera věků sídlo nebetyčné věží zlatých zástupem se kmitá.

Rozletá se brány čarokrása, jeví komnat stříbroskvělých řadu... Vzkočil učenec a mocně jásá: „Mám vás, mám vás, klíče Vyšehradu!“

Uchopil se péra v divém spěchu; ve světnici dusné shrben sedě ve dne v noci píše bez oddechu, archů kůpa roste vůčihledě.

Nadarmo máj vonný v okno dýše, k potulce jej vábí zkvetlým luhem: učenec jen sedí, zkoumá, píše; pouze havran učený mu druhem.

Druh ten ponurý své mívá sídlo na rameni jeho; na leb lysý ukládá mu družně temné křídlo a své skřeky v péra skřipot mísí.

Píše učenec o světa vzniku, o bramánských Védách, Kingech čínských, o významu řeckých dramatiků, o kommentárech alexandrinských.

Píše o „trigorce“, o „kurhanu“, o Svarohu, pluku Igorevě, o nosovkách dávných Polabanů, o „vítězi“, o „věhlasné děvě“.

Dokazuje pak, že ode dávna ke klíči vždy zámek jakýs patří, se zámkem pak uzavěrka správná dvéře nějaké a stavbu bratří.

A jak Owen z jedné drobné kosti živočicha neznámého zbádal, tak můj rek ohromnou učeností z klíčů dávný Vyšehrad si spřádal.

Jako kejklíř soukal z této špetky nekonečné pásmo pestrých bohů, rozkvět vědecký za časů Tetky, vzácnou krásu Krokovského slohu.

„Tak hle! žili naši předci slavní –“ končil autor s vlasteneckým plesem – „za časů, kdy Germánové dávní v kožích volských toulali se lesem. –“

Vyšla kniha přenesmírné váhy, čtěna, hltána ve shonu chvatném, v druhém vydání se tiskla záhy a pak pro lid na papíře špatném,

naposledy skvostně pro salony, při ní čarokrásné ilustrace, vazba umělecká, drahé spony – pravý triumf domácí to práce!

Rozlilo se po Čechii celé článků, přednášek a rozprav moře; poëtičtí páni učitelé usedali na křídlaté oře,

o Krokových klíčích básně pěli utěšené, čisté, vlastenecké, na perutích orlích povznášeli v ideálů říši duše dětské.

Slavověncem hojných důstojenství učencova zaskvěla se hlava; hrnuly se pocty, čestná členství a řád z Rusi světce Stanislava.

Leč had závisti se vypjal brzy: povstal odpůrce a pamflet vydal, nález popíral v něm rýpal drzý, na původce mrzkou hanu kydal.

Dávný Vyšehrad – prý učí věda – vystavěn byl drvem blízkých borů a vchod jeho zavíral se leda na petlici nebo na závoru.

Umlčen byl ovšem vlasti škůdce, ale vstali jiní; rozeštvány lidu mysli ve sběsilé půtce Klíčiánů s Antiklíčiány.

Veselo tu bylo, jak se sluší: Taká věc vždy bývá soustem božským pro každičkou ryzí českou duši od Šumavy k horám krkonošským.

Každé péro klálo v jizlivosti jako dýka jedem napuštěná, vlasy navzájem si rvali prostí, vzdělanci pak česť a dobrá jmena.

Zvláště pro venkovská naše města, v nichžto leckdy za korouhev strany z nouze slouží purkmistrova vesta, byly klíče nález převítaný.

Pro klíče teď válka hrůzná vřela v hostincích i při kavárních stolcích, pro klíče si rozbíjeli čela v besedách a ve zábavních spolcích.

Až hlas jeden zahřměl do té vřavy: Volte komissí, ať řádně zbádá prožluklé ty klíče, jsou-li pravy – tak jen ukončí se mrzká váda.

Slavnou vážnosť v obrejlených zracích, do tichého učencova sídla kommissí se brala v divných fracích – ale – nastojte! – co tamo shlídla?!

Směsí pestrou naplněna síně: šaty, knihami a rukopisy, učenec pak zvedá zespod skříně tváří bledých potrhané rysy.

Zděšen zírá v okno otevřené, hrozná myšlenka mu hlavu týčí –: „Ulétl mi havran – svatý Jene! – ulétl mi s Krokovými klíči!“

„Ha – ha – havran!“ slavný sbor se diví, v tísni mrká, šňupe, pleš si hladí; odpůrci pak divně ústa křiví, „Ha – ha – havran!“ syčí jako hadi.

Učenec náš smutně hlavu klopí, po ztracených klíčích vzdychá stále; bídné žerty z havrana si tropí lidé zlí, však dobří věří dále.

Já však lotru křídlatému klnu: Nechť mu v zobák nevletne ni muška, nechať žízniv mine zdroje vlnu, ať mu zkrátí život hříšný puška!

Kterak mohli jsme z těch klíčů těžit, o jich pravosti se krásně příti, polemických článků spousty věžit, před Evropou veškerou se skvíti,

chlubit se, že předci naši slavní zdobili se uměn sterým květem za časů, kdy Germánové dávní v kožích volských pobíhali světem...