Rány buší ráz na ráz –
každá od milého vzkaz,
od Vašíka mého:
že mne věrně miluje,
že mi prsten ukuje
ze zlata čistého.
Když ho vidím pozdálí,
oko se mi zakalí,
všechno vůkol mizí;
když se na mne usměje,
srdce mé se zachvěje,
jako lístek břízy!
Láska naše celý den
jak fialka pod lupen
pečlivě se kryje;
vzchází jen, když nad hlavou
noc nám rolí modravou
zlaté zrní sije.
Dvě tam jasné hvězdičky
oči jsou mé matičky –
ta k nám hledí mile,
k mateřskému žehnání
s výsosti se uklání
v šatce z oblak bílé.
Proč, ach! matko milená,
proč se tráva zelená
na tvém časném hrobě?
S pláčem bych tě objala,
všechno bych ti vyznala,
ulevila sobě.
Tatíček nic netuší;
jemu, co mám na duši,
vyjevit se bojím –
a tak sama bdím a sním
se svým štěstím velikým,
s velkým steskem svojím.
Však dá bůh, čas přispíší,
že nás otec vyslyší,
ruku s rukou složí;
pak nám bude celý svět
jedna píseň, jeden květ,
na zemi ráj boží...
Jen tam hřímej, hochu můj,
statně dále buš a kuj –
hleď si díla svého!
Stále věrnost zachovej,
prstýnek mi ukovej
ze zlata čistého!