V.

Bylo pravda, z čeho soupeř Slámu vinil; leč, ten z vědecké tak nezbytnosti činil – neb kdo jakživ slyšel, že by měli peří plazi nějací, nech třeba praještěři?!

Ach! a pterodaktyl, zprvu nahý cele, začal bráti na se chmýří podezřelé. Však teď bylo konec plazu-netopýru! Sláma ustal na čas od učených prací,

vystoup’ z museje a jiných korporací a jel na venkov, by po zimničném víru tichou samotou a snivým lesním klidem mezi horami a nezkaženým lidem

vyléčil své valně rozrušené čivy. Za to vítěz Kmín teď přejal v sinecuru úřad v museum a dohled na nestvůru – nyní obrovského ptáka z rodu Kivi,

kterému, co nad ním jiné oko bdělo, vskutku havem žíní obrůstalo tělo, a jenž vědecké si odbyl druhé křtiny: „Apteryx enormis omnivorus Cmini“.

Však i Kmínovi jen krátce blaho kvetlo; hníst jej začalo, co dříve Slámu hnětlo. Zpozorovalť brzy divný úkaz mnohý na ptáku, jenž stálou, ponenáhlou změnou

postavu bral na se valně zjinačenou: Jeho krk se dloužil, dloužily se nohy, podobat se začal obrovskému čápu; dravci však se rovnal zbrojí ostrých drápů;

divný chochol z lebky pučel nenadále a pták celý rostl všemi směry stále, rostl denně o vlas, jedva o poznání, ale rostl, rostl, rostl bez ustání.

Však co nejhůř’ bylo: Chmýří žíňovité, Kiviů a pštrosů roucho osobité, měnilo se zvolna v brky na prst tlusté, v řádné peří dlouhé, široké a husté;

rukou pahýly – teď křídla – šíř a šíře začaly pér mocných perutěmi mávat; vzadu rozpínal se ocas do vějíře – – tu již těžko bylo ptáka oškubávat!

Má-li Kmín se přiznat, že i jeho Kivi patří tam, kam Slámův pterodaktyl živý, že i on se zmýlil v potměšilém zmoku? Máš-liž v pospasy se vrhnout smečce soků?

vědě domácí zas škodit před cizinou, dost již poškozené pterodaktylinou? vznítit nový boj? – Teď vlastenectví velí, ututlati radš ten ptačí zmatek celý.

Na štěstí již bylo k nudě přesyceno obecenstvo sporem o zvířecí rody a zas jinou kdesi řeží zaníceno – praještěr i Kivi zcela vyšli z mody.

Protož chytrý Kmín se svými přívrženci snadno mohli skrýt, co v museum se kutí, přístup zatarasit k záhadnému ptenci. Nejdřív bylo třeba oprav na klenutí,

pročež museum přes léto uzavřeno, potom schodiště tam nové opatřeno, nato Kivi chuďas dlouho tipcem strádal, samoty a klidu k vyléčení žádal

a tak mohli smýšlet výmluv na tisíce. Ale nikdo nedbal o ptačisko více, nikde neslyšel jsi o něm ani slůvka; a když přece někdy prostořeký mluvka

o věc zavadil, hned okřiknut byl rázně, aby mlčel o tom z vlastenecké kázně – Zdálo se, že klénot musea i vlasti navždy nepaměti klesl do propasti.

Ale zasvěcencům v čelo přece ryla denně hlubší vrásky starosť zarputilá, strach je mučil tajný a kde dva se střetli, na líci druh druhu stejnou tíseň četli,

marně oko v oku hledalo si těchu a pak pozvedlo se k nebi v těžkém vzdechu. Byl sice dobře ukryt devaterou stěnou vzácný pták, stem zámků pevně uzamčenou,

v největší jsa vězněn museální síni, která již jen s těží stačila mu nyní, vyrostlému k děsné velkosti a síle (při strávníku takém pro své pravé cíle

ústav zavírati musel splasklý sáček; štěstí ještě, že pták nebyl vyběráček, tak že krmiti jej mohli z nouze také pergamenty, které rozhlodaly krysy,

brakem vycpávané zvěře všelijaké, střepy popelnic a musejními spisy) – ale ach! v tom vězel pramen péčí hlavně, že vždy ještě rostl, rostl neunavně!

Ne již vlásek denně, ale pídě dobrá přirůstala přes noc k výšce, šířce obra, již jak v lisu v síni prostranné se krčil; až si proklov otvor klenbou přilehavou,

do druhého patra dlouhý krk jím strčil, tam se ještě stropu dotýkaje hlavou. Utrápený Kmín juž neví sobě rady, ve starostech těžkých za hlavu se chytá,

na níž stříbro šedin před časem se kmitá, děsné představy ho provázejí všady, klidu neskytá mu lože, spánku prosté – A pták roste, roste, bez ustání roste!

A tu jednou... Zvyklým, všedním obyčejem městský ruch se pestřil, vlnil před musejem: jako na záhoně různobarvé květy míchaly se dam tu pyšné toiletty;

lvové promenad tu v šatě, vousech, kroku pachtili se pracně za pařížským vzorem, kvítek na kabátě a sklo třpytné v oku; sem tam kmitaly se lesky uniforem,

do nichž času směr nás brzy zapne všecky, bychom znakem rabství pyšnili se dětsky; mladík blouznivý tu z dáli stíhal stopy dívky s mapou not a zářivými copy;

boháč zlatý řetěz na mohutném břiše na odiv tu nesl a nos rudý vínem; chuďas ošumělý nesměle a tiše těsně při domech se plížil matným stínem –

A směs jiných zjevů, z nichžto podle zvyku chodník sobě skládá živou mosaiku. Ale pojednou jak náhlou hromu ranou, všechno ztrnulo, zrak uděšený pjal se

na věc nevídanou, nikdy neslýchanou, na veliký div, jenž z nenadání stal se: Pyšné museum, jež v ozdob hojném třpytu na odiv své tvary mohutné a sličné

v ladné velebnosti vzpíná do blankytu: stavení to skvostné, širé, nebetyčné s četným sloupořadím, pozlacenou věží – nad základ se zdvihá, nohy má i běží!

Chvilku hleděl zástup v kámen ustrnulý, jak se náhle utrh’ od sténavé země oživlý ten kolos z mramoru a žuly, k výši závratné jak vypjal skvoucí témě,

jak se objevily pod ním velké chůdy, rovny dvěma sloupům, náhle vzrostlým z půdy, na nichž postál chvíli, podoben jsa hradu na slepičí noze z pohádkových sadů.

Než kdy stavení pak, oživené divem, utíkat se jalo v běhu potácivém na svých obřích nohou, tu ret tisícerý vydal hrůzy skřek a pestré chumle davů

mžikem rozlétly se v útěk všemi směry, šíříce dál, dále zmatek, děs a vřavu; o překot vše pádí, strká se a tlačí, že šíř ulic jedva prchajícím stačí

a bouř hlasů kvílí: „Hrozný div se děje – duch a život náhle vjely do museje!“ Museum však zatím sem tam slepě lítá, v domy kolem vráží divokými skoky,

boří průčelí a střechy jejich smítá, samo při tom zdobné otlouká si boky: sloupy, sochy, římsy v bohopusté změti mramorovým deštěm zevšad k zemi letí,

z oken rozbitých v to prší střepy skelné s deskami, jež kolkol ovíjely stěny slavných země synů zářivými jmeny – jediný jen chyběl v řadě nesmrtelné

a to náhodou z nich nejslavnější právě, snad, by nepobledli druzí v jeho slávě – však teď do prachu se všechny sypou desky, již se rozpadává samo hrdé sídlo,

z něho gigantické dobývá se křídlo, zdivo rozbíjejíc hromovými třesky – již i druhé venku – prolomeným krytem pne se hrozná leb na krku obrovitém

a tvor kolosální prudce střásá s plece pustou zříceninu kamenné své klece, rozmítá ji v mocných křídel burném vzmachu – s děsným rachotem již v troskách k zemi klesá

celá budova – vše halí oblak prachu, jak dým požáru se zvednuv po nebesa... Než, kdy zjasnilo se v hustém tomto mraku, na musea rumech pták se zjevil zraku,

stvůra okřídlená zvýší strmé hory, jaké nespatřily dosud lidské zory. Nyní s děsným skřekem, při němž zbledli strachem lidé v městě celém, šíro pod oblohou

rozpjav křídla obří, jejichž pouhým vzmachem vítr vzbouřený zas odvál střechu mnohou, velepták se vznesl nad ulice města. Než jen krátká byla jeho vzduchem cesta:

Na věž radnice, na hrdé města týmě, jejíž pevné zdi se mnohým věkem šeří – zachvěla se sic, však snesla hrozné břímě – v cimbuří se spustil, čistil sobě peří,

v kolosálních brků rozježeném hávu shledávaje pilně zobanem i drápem zbytky říms a sloupů, konsol, architrávů – Kdy krov který takým honosil se čápem?