Ó, kdy pomněl na davy ty smutné,
na opovrženou chudobu,
vlekoucí se od kolébky rmutné
s lící slzavou až do hrobu,
když je zřel ta věčně operlená
potu krůpějemi temena,
na něž štěká velkopanská fena
a již mrou jak psové bez jmena –
a tam zase ona chátra líná
v bezuzdých se válí rozkošech,
ana plesů lampa nezhasíná
v jejich bytů přenádherných zdech,
jak jim růže blaženosti zkvítá
z lidu nešťastného mozolů,
aj, tu srdce šlechetné mu zmítá
v hněvu svatého se plápolu.
A když viděl, na zlatém jak trůně
sedí mrzký, duchaprázdný kat