Ty květy po skle jak se vinou, jichž zahradníkem zimní mráz, duch jimi chvátá v zemi jinou, v kraj nedostupných oku krás,
jejž zří jen duše tuchy zrakem, kde všechno přelud je a sen, však přece s věčné pravdy znakem a jistší všedních hmoty změn.
Co ty tam v okně tropíš, Jene? I nechte blouda, vem ho ďas! Svou okřídlenou herku žene zas v potu tváři na Parnas.
Tam nektar pije v bohů sněmu a pivo zatím vyčichne mu. Vím: svitne slunce, v kalné slze květ ledový se roztaví
a rozplyne se v matné mlze ten všechen přelud blýskavý. Vím: světa šíří nikde není, co v dálky modrý taj si tkám,
však stačí víček přimhouření a všude hned ty krásy mám, hned kraj tu jako odlesk ráje, všech divných vnad, jichž nemá zem,
a podoba jak Peri báje tím kmitne vzdušným obrazem – Ó, jsi tu zas, jež změnou sterou vždy zavítáš v mých zdání říš?
Rci, také-lis jen dumy dcerou a v mém-li pouze nitru dlíš? Tvář, jež mi z dětství duchem chvěla, zda neuhlídám zrakem těla,
zda nikdy v lokty nepřivinu ni aspoň obrys tvého stínu! Již s fantómy ses toulal dosti, sem vrať se k hutné skutečnosti!
A pitné zvláště. Skutečnosti? Co skutečnost? Že hlas tvůj zvučí, jen mozek můj mi za to ručí, on jediný mé duši spřádá
tu forem, barev zvuků směs, z níž světa představa se skládá; shon ulice i v tichu les, – vše příze jen v mé duši tkaná,
tak stejně podstatná či planá jak pavučina záře hravé, již hluchoněmý slepec vije pro zjasnění své nudy tmavé
ze vzdušných vláken fantasie. Ba, věru: Vidmo nadpozemské, jež extatický vídal mnich, a pitka malby nizozemské –
zdaž není pravda stejně v nich? vše jest, co mozek lidský stváří, ať z venčí látku dal mu čiv, ať z nevídaných nikdy září
snu blouznivého spřádá div. Že z nevídaných? Takých není. Nic netvoří sám sebou duch, jen v různé konstellace mění,
co přinesly mu zrak i sluch. A duch sám hmoty vlastnost pouhá – A tobě Büchner z šosu čouhá! „Duch“ – „hmota“ – „pravda“ – Nechte stranou
těch prázdných bublin, vzdušných cet! Též bředete slov spoustou planou, jíž zaplaven je z dávna svět? Ó slova – hlíza věků kletá!
Vždy scholastika kvete v nov a v seči zuřivé se střetá pro hluchou plevu pouhých slov. V nic nevěř si, však nazvi Bohem
to čiré nic a hned jsi druh těch, kteří víry vzletným slohem taj věčný slaví jménem Bůh; ctnost! pravda! krása! volej stále
a zástup starých vzdá ti čest, jenž blouzní dál o ideále, ač zapomněl již, co to jest; vlast, volnost, lidskost – pouhá slova,
bez jádra liché pozlátko; i jiná, jež teď svítí nová, též vyvětrají za krátko, jen slupky zbudou s klamnou září –
však pro slova i v příští čas dál rvát se bude s mládím stáří a mládí mezi sebou zas. Však o slovech slov moudrých dosti
jsi spáchal již – Hoj, přátelé, radš zapějme si bez moudrosti své družné Credo veselé! Nad všechny nicotné péče a trudy,
nad všechna kázání kantorské nudy, nad všechny rozumy šedivé, střízlivé povznesme výš poháry pěnivé,
naším je královstvím Ječmínka říš – tož jemu na počest fanfary zvonivé o číši zacinkej číš ! Všechno je marnost
v tom hamižném žití, rozkoše slunce jen z poháru svítí, nuže, již pijme
zlatý ten třpyt – moudrosti kámen na dně je skryt. S pohárem druž se vždy hezounká děva!
S prava číš plná a milenka s leva, na rtu smích veselý, šumící nad hlavou májový strom s pěnicí jásavou –
toť moudrost jediná na světě tom, a všechno ostatní, nudu jen skuhravou, třeba nechť rozbije hrom! Rozkoše slunce
v tom nicotném žití z dívčích jen očí a z poháru svítí: Nuže, jen pijme,
líbejme dál – Ostatní všechno ďas aby vzal! Toť stavné! Hurá! V postě karneval!
Ký dobrý duch vás v naše lokty slal? Toť zrobil já, váš maître de plaisir. Teď pravý teprv rozpoutá se vír! Jen chutě k nim! Náš Raffael tu shledá
snad model svůj za kterous škraboškou a veršovci se zjeví Musa snědá, nad jejíž skládal ódy punčoškou, i druzí poznají tu milé známé,
než ještě půlnoc pečeť taje zláme. Ten sáček stříbrných, své celé jmění dnes vrhnu v šampaňského šumný proud – jak rajský zdroj hle! perlí se a pění – –
Kdo se mnou v něm se neztopí, je bloud! Což marně rozkoš s veselostí zvou tě, že jako pavouk zapřádáš se v koutě? Jí vzdej se, hochu! Hlas má jako zvonek,
je štíhlounká jak liliový stonek a zraku blesk i důlek oblé brady jsou zvěstmi skryté v polomasce vnady. Zde připij mně! Viz rámě v lesku sněžném
s tím stinným svůdným důlkem v ohbí něžném, viz ruky vděk, jež křišťál číše stiská, kde v záři průhledné roj perel tryská – zda ustrojil kdy milosladký hřích
svou udici do léček vábnějších? Tvůj zjev je, dívko, po mém vkusu zcela, – tak právě Peri myslí mou se chvěla. Ta z perel čelenka – ten bílý stín,
jímž obláčí tě vzdušný muselín – tvá číš jak liliový kalich vil, jejž rosy kouzelné blesk operlil. Oj, romantika již mu stoupla v čelo,
a šampaňské svým dílem přispěje! Teď zářným stínem nevěstčí mu tělo, s nímž do oblak se kamsi odchvěje, však posléz najde pružný zemský tvar
v té světlé mlze muslínových par. Hle, již i druh tvůj vichřicí se točí, což ty si nesetřeš mrak spleenu s očí? To není spleen – to stín je myšlenky,
jíž neutápím jak ty do sklenky. Ej, na myšlenku jinde vhodný čas zde jí si nekal blahé chvíle jas! Mně není blaho všecko v bujném těle,
kdy zdusí ducha smyslů hod, mně vábnější slast myslitele, když poznání nám chystá plod. Nechť plod ten častěj’ popel hostí,
kam po něm sáhneš v země řád, přec raděj’ s její zvráceností chci třeba nadarmo se rvát, než bez myšlenky zapadnout
v těch vašich slastí všední proud.
Cookies on Poetry Cove