Umírání.

Ve světla a temna věčném sporu mrká jizba, hrob to dřevěný, hodin starých, pradávného vzoru, ozývá se tikot se stěny.

Zdrávasy v to nahrbená šepce žena, klokoč řadíc ku klokoči, pod lalochy chatrného čepce tisíc vrásek, pláčem spuchlé oči...

„Matko, dusno, dusno tu až běda! Otevři! Snad navštíví mne dech jara vonný, motýl neposeda, a zpěv hnízdy ověnčených střech.

Tady trámů učazených tíseň drtí mne – ach pootevři trochu – vlhkých zdí mne obestýlá plíseň –“ „„Nemluv, šetř se, ubohý můj hochu!““

„Aj co šetřit – život můj již v koncích – ven chci, ven! Tam v stínu vrcholů umříti chci na modravých zvoncích v šumu lesním, ptačím šveholu. – –

Což mé ptáče? Utichlo snad v hoři? Pusť je po mém skonu, ať mých trosky okovů též jeho žalář zboří...“ „„Nehřeš, synu, nebuď černé vozky!““

„Ptáčku můj, jak sproštěn puchu, prachu vazby dlouholeté, po chuti v modru čistém, v červánkovém nachu omočíš svých konce perutí,

usedneš snad, zapolítnuv v dáli do vln vlasu, po nichž nesplnění snové mí se často kolébali...“ „„Ach! to věčné vozů rachocení!““

„Matko, ne! – to není vřava všední – slyš, to buben volá k útoku děvy volnosti – jen popatř, vzhledni, jak jí pěkně sedí po boku...

Pusť mne, matko! Tady umřít nechci – – ven tam, ven; slyš bubnů rachot v dáli, pušek hromy, jásot, koně řehcí – –“ „„Bože, synu! – smysly se mu kalí –!““

„Sem tu korouhev, ať okane mne celého svým zlatým třepením – u před, orle, perutě své temné pod oblačním rozviň sklepením,

orle můj, ty myšlénko má svatá! Bratří, u před bouřící co mraky! V ruce palaš, v čele hvězda zlatá...“ „„Běda, vstává – ztrhané má zraky –““

A zdvih’ jinoch úsilím se divým polou z lože, vznesl ruku v před, ocelem jak by chtěl máchnout křivým; zaplápolal zrak mu naposled,

jak by v dumy nejsmělejší žehu pod kadeří, kdy v ní přílba trůní, při praporu zlaté třísně šlechu ve hruď bujnou, kdy hrom bitvy duní...

Zaplál na posled a zhasl náhle, čelo sklonilo se na pelesť hrdě vypjaté – rty ztichly zpráhlé – na hruď klesla rozhalenou pěsť.

Schýlila se matka uchem bdělým ku synu, zda rtové drazí dýší, však jen hodin vetchých nad zemřelým uslyšela tikot v děsné tíši.