Hlasy snivé,
konejšivé
slyším tiše pět:
„Zaspi, lide, temné časy
a než sen ti sváže řasy,
k nebes báni
díků vzdání
zašeptni tvůj ret!
Oslav Pána,
že ti dána
země rajská v byt,
kde ti přáno žít a mříti,
o pradědů slávě sníti,
přelahodnou
řečí rodnou
hlasně hovořit.
Nechť se stmívá,
bouře divá
nechť se valí blíž,
ty jen zavři klidně víčka,
v loktech věrná stráž tě hýčká,
s tvojich skrání
mouchy shání,
v čelo dělá kříž.
Chová hebce,
báj ti šepce
v ouško dětinné
o Blaníku, v jehož hrudi
kdysi rytířstvo se vzbudí,
Václav svatý
prapor zlatý
v pomoc rozvine.“
Hlas ten chabý,
šepot babí
probouzí můj hněv,
že bych zvolal: Stranou, chůvy,
junácké nám třeba mluvy,
ze sna, klidu
duše lidu
jiný burcuj zpěv:
Mrak se blíží,
blesk se kříží, –
vzbuď se, lide, vzbuď!
Není chvíle k bajkám prázným,
čas tě volá k činům rázným,
nehleď v nebe,
věř jen v sebe,
Blaníkem tvá hruď.
Z prsou vřelých
a hlav smělých
nevyjde-li v čas
k tuhé seči za otčinu
svaté vojsko velkých činů,
pak meč zkázy
neodrazí
žádný bůh ni ďas!