Cit, Rozum družně pospolu šli dobýt země celé. Měl Rozum, stařec, prostý šat a kráčel obezřele;
Cit, jinoch, burně k cíli spěl, na štítě zlatém hvězdu měl a přilbu s kvítím v čele. Když pohledli mu v čistý zrak,
kde plálo božské světlo, hned na sta manů nadšených kol hrdiny se sletlo; ač Rozum coufal s výstrahou,
Cit v boj se řítil s odvahou, a vítězství mu zkvetlo. Tak vydobyli světa říš. Jí třeba pevných řádů –
tu Rozum stoupil v popředí, pln chytrých rad a spádů: než bezelstný se nadál Cit, byl psance znak mu v čelo vryt,
měl Rozum samovládu. A škodných, zbrklých fantastů lál zrazenému druhu, lid obloudiv, by rekovi
dal posměch za výsluhu. Však stařec used’ na prestol a mocnou vůlí všechno kol spjal do železných kruhů.
Teď tyran Rozum vládne sám a vše se jemu koří, neb ku prospěchu člověka on steré divy tvoří,
on k vozu blesk si zapřahá a letem k nebi dosahá a kráčí po dnu moří. On lebkou zvířat mučených
v taj žití nožem vniká a robí zbraň, že tisíců krev po bojištích stříká, a klestí dráhy obchodu
přes hroby celých národů neb v otroctví je smýká. On stírá trety zbytečné, jež pestřívaly zemi,
kroj rozmanitý, různý mrav s rozdíly plemen všemi, by jednobarvý lidstva tem a jednotvárný plnil zem’
až po nejzazší lemy. Kde strměl pyšný věží les, jdou šňůrou nudné domy; ruch strojů zní, kde duněly
kdys vodopádů hromy; a místo romantických skal, kde světec sluj si mechem stlal, jen všední zejou lomy.
Ba, v šablonu se nutí mdlou i pohled, lící svaly... V šat vybledlý a střízlivý vše skutečné se halí –
jen v knihách poetických snů nám krátí nudu zimních dnů vzlet, krása, idealy. Jen v dílech pěvců, v románech,
svět krasší ještě žije, tam ještě v roucho malebné rek nadšený se vije, na čínském jenom papíře
zříš idealů rytíře a kněžky poesie. Však již se Rozum kaboní i nad tím básní směrem:
„Pryč s pozlátkem těch lichých cet, s tím pohádkovým šerem! Dost vážné práce na zemi – radš socialní problemy
nám řešte chladným perem!“ V té širé říši Rozumu cit strádá losem psance: onť pokradmu jen plíží se
ke skryté domů brance a kde se volně objeví, tam divné budí úsměvy, terč vtipů pro vzdělance.
Již v útulek mu zůstaly jen dalné kouty světa, kam vzdělanosti paprsek až dosud nezalétá;
on leda v horské dědině kol čela chudé dívčině své plané květy spletá. Neb vyšplhá se v jizbičku
kams do podkrovní výše, kde básník vlasů scuchaných za noční lampou píše: „Ó nezáří nám plný jas
v tu dobu, kterou sterý hlas zve osvícenou v pýše. V tu dobu duchem bohatou, však srdcem žalně chudou,
kde pod tyranstvím Rozumu svět hyne zvolna nudou. Jej vzdělanosti plný svit jen ozáří, až svorně Cit
a Rozum vlásti budou.“
Cookies on Poetry Cove